Sova- moudrost? Platí to stále

Čtvrtek v 17:33 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Dnes se mi ještě za přijatelného počasí podařilo jít běhat. Už asi měsíc se chci pochlubit TlusŤjochovi s kalamářem a otázkou, zda se shodneme na poč.20.století.
Ale tak nějak mi do hlavy vlezla myšlenka, proč se vytrácí , přirozená moudrost a různé paidee dostávají zelenou.

Zajímalo by mě, proč byla sova vybrána jako symbol moudrosti. Zda to bylo proto, že moudrost není vidět, ale promítá se v našich činech a jednáních. Navíc někomu bohužel zůstane skryta po celý život.
Zdá se, že to není pravda. Křiklouni posedlí sociální rovností kohokoliv s kýmkoliv, chtėjí nesmyslnými tezemi dokázat, že jsme si všichni rovni a běda tomu, kdo nesouhlasí. Připomíná vám to něco? Počátek totalitní ideologie? A to o komunistech nepadla ani zmínka. A proč také? Lidskoprávní aktivisté čehokoli to vykonají za ně. Myslím, že některé skupiny už mohou oprašovat písně…Kupředu, levá!
A tak se dívám na kalamář se sovou a přemýšlím, kde udělali "soudruzi z NDR chybu"!
 

Po setmění (Tajemný les 3)

Neděle v 10:00 | Cihelna |  Na vlně života (články)
Když se setmí, poeta by mohl poznamenat, že noc kraj pokryla, vše utichlo a uložilo se k spánku.
Je to však kardinální omyl, není to tak, že nastává klid, ba naopak, probouzí se čarokrásný svět, který je skryt většině lidí, protože jejich životní rytmus je nataven na denní světlo a čas noci jim poskytuje zasloužený odpočinek, koneckonců, vždyť člověk je denní tvor. Ale pokud vám vaše mysl a tělo umožní být v bdělém stavu během zázračných nocí v roce, získáte neskutečnou energii nebo zažijete to, čemu denní světlo nedokáže dát tak silný prožitek. Noci, kdy je všechno kolem vás ozářeno stříbrným třpytem, noci, kdy vás zcela omámí úplněk nebo noci, kdy se zahledíte na oblohu posetou hvězdami a zíráte na ně v němém úžasu. Jsou ale i noci, které ve vás vyvolávají nepříjemné pocity, tma, kdy nevidíte na krok a podvědomě cítíte, že v té tmě nejste sami. V každém případě, po setmění se probouzejí noční tvorové a tmou se nesou zvuky, kterých bychom si ve dne ani nevšimli, okolí dostává jinou tvář, neživé věci, jako by získaly lidskou podobu. Po setmění se do našich myslí vkrádají sny, bohužel, některé z nich nepřinášejí nic dobrého, některé z nich se mění na noční můry. Někdy se na noční můru mění celá noc…
Poeta by se mohl při pohledu na stříbrný měsíc dál kochat krásou a klidem letní noci. Ale v noci kdekdo nespí…..
A tak se jedna krásná jasná noc proměnila pro mou babičku v noční můru. Když žijete se psy, poznáte podle štěkotu, co se děje a přesně poznáte, že za vraty je někdo, kdo není váš. Ve dvě v noci? To nevěstí nic dobrého a ten šílený vzteklý štěkot, tam někdo je!
Varovný štěkot probudil všechny. Děti jsou vždy zvědavé, zvláště když tři z nich jsou dívky, a zahánět je v této chvíli do postele, je jako povzbuzovat: Pojďte se podívat, co se děje.
Dědeček s otcem a strýcem, vyzbrojeni těžkými baterkami se vydali k vratům, ženská část usedlosti byla naštvaná, protože pro ten psí řev neslyšela nic z toho, co se děje. Asi po 10 minutách se chlapi vrátili domů s balíkem. Tvářili se, jako by se nic nestalo, ale šli si sednout do kuchyně a dali si panáka. Divné… panáka si v rozespalé noci nedáváte jen tak. Psi přestali štěkat a zdálo se, že osazenstvo usedlosti v klidu dospí svou noc. Nic neobvyklého, řekl by jeden, ale to by dědeček nesměl odpovědět babičce na otázku: Co to je? odpovědí: Nic! V momentěnastal křížový výslech i s citovým vydíráním, dokud dědeček nekápl božskou, co to vlastně dostal do úschovy.
Hněv a ječení probudily spáče, kteří se seběhli ve vejmiňku. Babička s výrazem rozzuřené obranářky rodiny ječela na dědečka, že nás jednou on a ti jeho kamarádi dostanou do kriminálu a my děti že se nedostaneme do škol, bude nás mít na svědomí a ať tu věc okamžitě odnese! Ještě tu noc se dědeček s otcem vypravili do lesa, aby ukryli to, co si k dědečkovi přinesl uschovat jeho kamarád z dřívějška. Po zbytek noci se dívky mohly jen dohadovat, co to je, a kde to tak asi bude schované.
Noc oběma mužům sice pomohla dostat se nepozorovaně k tůním v lese, ale vždycky se objeví někdo, komu se za jasných nocí nechce spát, a jakási síla ho nutí toulat se po lese. A takový člověk bývá často dosti zvědavý….

27.červen 1950

27. června 2020 v 15:01 | Cihelna |  Glosy
Před 70 lety zrůdný komunistický režim nechal popravit Miladu Horákovou. Ženu, která se provinila´tím, že její morální hodnoty se nikdy nemohly smířit likvidací demokracie a svobody, který totalitní režim nastolil schovávající se za práva a svobodu tzv. utlačovaných pracujících, kteří pod skvěle promyšlenou ideologií bolševismu a zároveň přesvědčovací taktikou spojenou se strachem jen přihlíželi nebo dokonce podporovali tuto veřejnou vraždu.
Slavíme kde co, v Parlamentu se dohadují o různých nesmyslech, ale Den výročí zavraždění Milady Horákové státem by neměl být jen Památným dnem obětí komunismu, ale Státním svátkem k uctění památky všech, které jakýmkoliv způsobem semlela a zničila komunistická mašinerie.
 


Bylinky koš

21. června 2020 v 11:03 | Cihelna |  Jen tak stručně o bylinkách
Barvy léta mohou mít i nezaměnitelnou vůni bylinek. Doba kolem slunovratu je pro jejich sběr nejvhodnější. Letos jsem začala se sběrem už před slunovratem, možná nějaké vnuknutí, kdo ví. Ale jak vidět, udělala jsem dobře, zdá se, že letos bych slunce v pravé poledne nedočkala.
Louka plná bylin…nejvoňavější parfumerie světa….se značkou Příroda.



Legendy?

19. června 2020 v 16:29 | Cihelna |  O čemkoliv

Význam slova: legenda = literární útvar vyprávějící o životě a skutcích světců; vysvětlující text na obrazech, mincích, pečetích; rozšiřovaná nepravdivá zpráva, výmysl( toliko langsoft)

Přijde mi celkem komické, jak se v dnešním konzumním způsobu života, který je ve své podstatě plochý a tupý mění významy slov, která se ještě před deseti, patnácti lety používala opravdu jen tehdy, když daný čin, skutečnost či jedinec ovlivnili, nebo dokonce změnili náš život jako společnosti k našemu prospěchu.
Konzumnímu způsobu života propadne z různé procentuální části každý, ale je jen na nás, zda nám procenta stoupají, klesají, kolísají, anebo se držíme v námi přijatelné míře.
A jak celý tento výklad souvisí s článkem? Protože čím více propadáte plochosti svého žití, tím méně víte, že k poměrně bezvýznamným okolnostem, skutečnostem a osobám přisuzujme slova jako exklusivní, jedinečný, luxusní, ohromující, absolutní, legenda atd.
Právě slovo legenda může být typickým příkladem. Změny v jeho významovém obsahu jsou "zajímavé" a jeho dnešní používání v některých situacích úsměvné ne-li přímo směšné.
Žijící legenda obrat, který v svém prvním použití měl pravděpodobně správné použití, navíc tím byl projevem i zasloužený obdiv. Bohužel, se ale tento obrat začal používat častěji a najednou zjistíte, že žijící legendou je skoro každý, kdo je známější a jak se říká, má nastartovanou kariéru. Zjistíte,že v zábavním a sportovním světě z vás média udělají legendu daleko a rychleji častěji než by měla udělat z lidí, kteří, jak už jsem podotkla, dokázali něco, bez čeho by byl náš život nedokonalejší. Abych nemluvila jen v rovině náznaků, mám na mysli např. vědce, vynálezce, víceméně "průzkumníky všeho druhu za účelem zlepšení kvality našeho žití". Ale kvality, která i nás nutí se zamýšlet nad činorodým způsobem našeho života, která v nás bude vyvolávat nechuť přežívat v konzumním bahně.
Takoví lidé mají být pro nás legendami, takoví, jejichž život a činy nás v tom dobrém posunou vpřed i ve vztahu k naší jedinečné modré planetě.
Ale zeptejte se na ulici lidí různého věku, pohlaví, vzdělání, náboženské čí politické příslušnosti na legendy medicíny, historie, technických oborů atd. ?
Závěrem bych chtěla upozornit na to, že dobře vím, že sport i svět zábavy má své legendy, a je smutné, že tyto vynikající skutečné legendy většina dotázaných by neznala, nebo by na ně již zapomněla.
P.S.
A tak mě napadá, že možná proto ten obrat "žijící legenda", možná jeho tvůrce dobře věděl, jak je lidská paměť krátká.

Tajemný les (2. část "Tajemné kroky") 1. část z 9.4.19

6. června 2020 v 11:39 | Cihelna |  Na vlně života (články)

Říká se, že osudu neutečeš, že ho možná můžeš jen z jedné třetiny ovlivnit, z jedné změnit a s jednou nehneš. Také se říká, že se vždycky někdo dívá, nebo vždycky někdo poslouchá.
Život a čas nezastavíš, i když je mezi nimi dost rozdílů, jeden je např. ten, že čas nebere na nikoho ohled, prostě se ubírá směrem dopředu a nemění se, mění se život kolem něj. A tak čas těm třem dívkám ubíhal a jejich životy se různě měnily. Měnilo se i jejich pouto, občas slabší, občas silnější, ale trvalé. Každá měla své tajemství, a hlavně tajemství, které nosily ve své mysli a připomínala to, co nehezkého provedly.
Tajný výlet do polorozbořeného stavení v lese se stal osudným jen jedné z nich, a ironií osudu to nebyla ta, která sebrala ze zapomenuté skrýše tu divnou starou knihu, jež uvnitř schovávala věc, důkaz buď života, nebo smrti.
Anna běžela rychle, jak jí nohy stačily, byla z nich nejstarší a nejrychlejší, možná proto její dvě pronásledovatelky brzy přestalo bavit utíkat za ní do té odporné a strašidelné ruiny. Navíc jestli by někdo z rodiny věděl, kam běží, určitě by následoval křik a trest za to, že lezou tam, kam nesmí.
Anna běžela jako pominutá, její mysl už dlouho bojovala s něčím, co si sama nedokázala vysvětlit. Bylo to něco, co když ve své mysli ovládla, nutilo ji, aby se tím ve své nevědomé hlavě zabývala. Ale když tomu neznámému pocitu dala volnost a uvolila se strachu z neznáma, dovedlo jí to vždy na místa, kde pocítila klid.
Dívky měly zatím společný pokoj, a tu věc schovaly do knihovny. Kluci holčičí knihy nečtou a dospělé nezajímají. Každou, každičkou noc nemohla Anna usnout, aniž by nepomyslela na věc ukrytou za knížkami v horní polici.
Nastal úplněk, noc, která nedá mnohým tvorům spát, je jedno, zda jsou to lidé nebo zvířata. Noc, kdy se ve vás silněji může probouzet to, co vám dala do vínku prozřetelnost, je to noc, kdy se rozhodujete, zda s tím, co vám bylo naděleno, budete bojovat a dál v sobě tlumit, nebo už podlehnete a necháte se vést svou přirozeností bez ohledu na to, co může následovat.
Anna se probudila, jako kdyby slyšela kroky, které se zastavily hned, jak otevřela oči. Její první pohled směřoval ke knihovně. Nedalo se to vydržet, vklouzla do kalhot, vylezla na knihovnu, sebrala tu zpropadenou knihu, obula se, otevřela okno, vyklouzla ven a dala se do běhu. Nevnímala, že vzbudila obě dvě dívka, že vyskočily za ní, že se snažily ji spolu se psy doběhnout a že to vzdaly. Netušila, že za ní poslaly psy a zůstaly čekat na kraji lesa. Anna běžela a v hlavě slyšela jen ty kroky, tiché a zároveň pevné… Konečně…. Zastavila se, a zírala na opuštěné stavení osvětlené úplňkem. Ani postřehla, že se k ní přidali psi, kňučící radostí, že ji našli.
Strach a zároveň zvědavost a cosi neznámého ji přitahovalo ke stavení, ze kterého měsíční svit a hra stínu vytvořila prazvláštní obraz.
Konečně se odhodlala k prvnímu kroku dopředu. Kroky za sebou vůbec nepostřehla.
" Co tu dělaš!!! Ty nevíš, že zvědavost zabila kočku!!!" Anna se trhnutím otočila a vytřeštila hrůzou oči. Nikdy by nevěřila, že tvář člověka, kterého tak dlouho zná, může úplněk zcela proměnit.


.

Ředkvičkový salát (jeden z mnoha :)

30. května 2020 v 19:45 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Ředkvičkový salát, to je téma na různé " variace". A když už není přísadou, může být alespoň ozdobou.
Skvělé je, že na přípravu někdy nepotřebujete nic než ředkvičku a jako zálivku pár kapek octu (jaký je, to záleží na tom, jaký má kdo rád), nebo kapek citrónu, které naředíme vodou podle toho, jakou chceme vykouzlit chuť. Salát ,který dělám dost často patří k těm nejjednodušším.
Nepotřebuji nic víc než ředkvičku, cibulku, pažitku, sůl, pepř, někdy trošku cukru, ocet. Ředkvičku, cibulku, pažitku nakrájet, udělat nálev (kyselost podle chuti) a promíchat. Toť vše.

Konec historie?

30. května 2020 v 19:11 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
V pondělí jsem četla zajímavý článek s názvem Konec historie?. Protože je poměrně dlouhý, pokud Vás zaujmou úryvky, tak celý článek najdete v knize, kterou sestavil John S. Bowman s názvem Kronika dějin 20. století na str. 274.
Udivující, náhlé a téměř úplné zhroucení komunismu, a to jak jeho politické, tak i motivační síly v letech 1989- 1991, vedlo nevyhnutelně v bití se v prsa nad "triumfem svobodného světa", tak i ke zpytování svědomí, co to znamená do budoucna. V tomto smyslu byl velmi široce diskutován v roce1989 článek jinak neznámého úředníka amerického ministerstva zahraničí Francise Fukuyamy………Podle názoru Fukuyamy, který byl v roce 1992 zpracován v knize pod názvem Konec historie a poslední člověk, věnovaly lidské bytosti většinu času v dějinách hledání ne příliš moudrého cíle, který je podřazen i nadřazen pojmům jako je konzervatismus nebo komunismus: získat moc nad druhými. Ale od konce americké a Velké francouzské revoluce byla uvolněna nová motivační síla: plné žití, svoboda, a snaha o štěstí v americkém pojetí a svoboda, rovnost a bratrství v pojetí francouzském, a toto síla se zhmotnila v tom, co by mohlo být nazváno "liberálně demokratickými" společenstvími………….
Po zhroucení komunistického světa "se skutečně zdálo, že stačí jen nějaké úklidové operace a svět by se mohl posadit kolem velikého stolu obsluhovaného liberální demokracií, připojit díkůvzdání a potom se pustit do bohaté hostiny. Řada kritiků poukázala na určité národy, které buď nebyly pozvány ,anebo se rozhodly, že se této hostiny lásky nezúčastní.
Článek se dál zajímavě zabývá právě tím, že i v pokročilých liberálně demokraciích bylo ještě mnoho lidí, kteří silně pochybují o směru, kterými jsou jejich společnosti vedeny….
A tak se nabízí otázka, zda není liberálně demokratická idea v dnešní době až příliš zneužitelná? Nebylo by zapotřebí zákonů a pravidel, která i když z části naši svobodu omezí, vlastně ji svou podstatou posilují a chrání, aby tak nedošlo k poslednímu zvonění toho,čeho chce demokratická společnost dosáhnout?

Pocit uvolnění

24. května 2020 v 14:01 | Cihelna |  Na vlně života (články)
Jako každý rok, nástup jara pro mě přináší zrychlení životního tempa. Letos však jako kdyby můj pracovní rytmus zapomněl, že z mírného poklusu se přechází v cval, poté teprve přijde běh a možná na konci bude nějaký ten sprint. Takové zrychlení na pohodu. Letos se můj pohodový poklus změnil hned na sprint nebo spíš rychlý běh se zátěží, takže jsem si připadala jako upocený hovnivál, pachtící se s neustále narůstající prací v podobě poměrně velké koule. Bohužel s tím rozdílem, že ten v přírodě nikam nemusí spěchat.
Moje jarní slovní zásoba obsahuje nejvíce tato slova, zařiď, vyřiď, nařiď, zkontroluj, objednej, dojednej, vyjednej, sjednej, pošlete, zašlete, oprav, připrav, doprav, nezapomeň, připomeň, vzpomeň si, zatelefonuj, zapiš, vypiš, napiš, dopiš, přepiš, nakup, dokup, vykup, prodej, doprodej, dojeď, vyjeď, přijeď, vypěstuj, dopěstuj, vyčkej, počkej, domluv, přemluv, vymluv, domysli, vymysli, usmívej se, i když si myslíš něco o zadnici, nebuď nepříjemná, jen v krajním případě, nezapomeň, že máš rodinu!
Znamená to, že i když si večer sednete nebo svalíte do křesla, stejně se vám v hlavě honí, co jste nestihli a co je nutné druhý den nejdřív udělat. Těšíte se na konec jara, kdy snad přijde volnějších dnů.
"Mami, odvez mě prosím do města, kámoš nemá rodiče doma, přespím u něj."
"Ok, kdy chceš jet, upravím si program."
" Tak kolem šestý."
"To by šlo."
Silnice vede částečně lesem, je nová, rovná, taková ta na kochání se přírodou nebo prostě zrychlit.
Závory, tak to je krása, šest aut před námi. Závory se zvedají, začíná rovinka, proboha, výletní jezdec, první auto jede ani ne "šede" po silnici rovné jako stůl.
"Jeď!" slyším zavelení vedle sebe, na nic nečekám, dávám blinkr a šlapu na plyn. Napojím se na předjíždějící auto před sebou.
"Jeď!" ozve se znovu.
"Nevidím tam!"
"Já jo, šlápni na to, je to v poho, ten před tebou je rychlejší."
Přidávám znovu plyn a na jeden zátah předjíždím zbylá auta.
Vychutnávám si zbytek rovinky. Přijíždím na stopku, zastavím, podívám se na synka.
"Dobrý co, celá záříš!"
"Neskutečný, tolik aut jsem najednou nikdy nepředjela." Usmívám se jako zastydlá puberťačka, srdce mi tluče a mám skvělý pocit uvolnění, jako kdyby všechno ze mě spadlo.
"Otci to asi vyprávět nebudeš?" směje se syn.
"Tak to si piš, že ne, myslím, že by chtěl, abych šla dobrovolně odevzdat papíry. A měl by pravdu, jednala jsem velmi, ale velmi nezodpovědně! Mohlo se stát cokoliv."
"Ale prosím tě, nikdy bych ti neřekl, že máš jet, kdybych si nebyl jist."
"Tak to jsi mě uklidnil, ale ten pocit, ten pocit….." usmívám se. A je mi uvolněně fajn, cítím, jak se mi do těla vlévá síla a energie.

Gott erhalte ( Zachovej nám Hospodine)

9. května 2020 v 13:17 | Cihelna |  Z časů c.a k.
Protože mám ještě chvíli čas, posílám nejen spřízněné duši TlusŤjochovi, něco z dob c.a.k., co je zapsané v rodinné kronice.
Každou neděli jsme chodili na mši. Seřadili jsme se u školy a šli do kostela, kde jsme zpívali. Jakmile začaly hrát varhany, vzali jsme roha a pod kostelem hráli čáru. Nikdo nás nenachytal, protože kostel byl plný. Na jedné straně v lodi stáli mužský a na druhé ženský, my byli tam ,co chlapi a celkem dobře zapakovaní, protože nad námi byly varhany a něž by nás katecheta chytil ,byli bychom pryč. Přesto bylo zvláštní, že i když většina z nás byla vychována ve vlasteneckém duchu, já tedy určitě, jakmile začali hrát " Zachovej nám Hospodine…",vrátili jsme se, protože se nám jednoduše ta písnička líbila. A vůbec jsme nepřemýšleli o tom, že zpíváme rakousko-uherskou hymnu.

Kam dál