Listopad 2018

Studnu lží vlastní všichni, je jen různě hluboká a voda v ní různě kalná.

17. listopadu 2018 v 23:17 | Cihelna

Studnu lží vlastní všichni, je jen různě hluboká a voda v ní různě kalná.

Milá Paměti,
nejdříve jsem Ti chtěla napsat, jestli si pamatuješ, jak i v takové zásadové rodině jako byla ta naše, se dokázalo "pěkně" lhát….samozřejmě v duchu ochrany rodiny a nejbližších, protože, co si budeme namlouvat, ve jménu rodiny jsme schopni různých věcí ….. Proto se například můj prastrýc, největší obchodník ve městě, nikdy nedozvěděl, že vyvolená jeho milovaného syna pařila do rodiny, kde byli všichni rudí od hlavy až po paty. V nevědomosti zůstal po zbytek svého života a v klidu zemřel. Hm… podle mě se musí v hrobě otáčet dodnes.(dej mu Pánbůh pokoj až na věky, jeho synovi též. Tetě ne! Ta ještě pořád žije).
Tato vzpomínka je vlastně jen jedna z mnoha, která potvrzuje, že když už se zachováme tak, že bychom mohli ranit ty, které milujeme (koneckonců nikdy nevíme, kdy nás kdo nebo co kde potká), neměli bychom se přiznat, ale srovnat se s vlastním svědomím, abychom nebyli jako ti rádo by hrdinové, kteří si mylně myslí, že když řeknou pravdu, odpustí se jim a budou za borce (spíš "blbce"), oddechnou si a tak zvaně hodí své špatné svědomí na ty, kteří jim až do této chvíle věřili.
Jako kdyby nevěděli, že odpustit můžeme, ale zapomenout…..nikdy! Tedy alespoň pokud patříme mezi všemi emocemi hrající bytosti a ne leklé odevzdané ryby.
(Samozřejmě je nejlepší, když takovou situace nemusíme vůbec řešit).
Také jsem Ti chtěla psát, jak jsem při svém pravidelném běhu přemýšlela o tom, že takovým okružím studně lží je listopadová "sametová" (nebo že by socialistická???) revoluce. No.. na osmém kilometru jsem usoudila, že na hodnocení této akce ještě čas nedozrál.
Nakonec mi přihrál příběh sám život.
Moje nejstarší dítě již pár měsíců žije (žilo) samostatně s děvčetem v pronajatém bytě. Proč ne, jsou mladí, dospělí…..
Pravda… jako matka, jsem tento jeho počin okomentovala, že jak ho znám, měl by cestovat, věnovat se svým zájmům, bavit se atd, protože na starosti je času dost.
Ve finále mi však nezbylo nic jiného než jen čekat, kdy začne v ráji poprchávat, ale nakonec se strhla pořádná průtrž.
Vše se odehrálo jako podle už tisíckrát obehraného scénáře. Nic nového. Na začátku láska jako trám, ale také kamarádi, které on nechce ztratit a které jeho přítelkyně nesnáší, protože jsou to omezenci. Na druhé straně ona a její kamarádky, které jsou podle něho přechytralé a k ničemu.
Proto když se domluvili, že jeden den o víkendu bude mít každý pro sebe…..v duchu jsem se usmála a myslela si, že je to příliš brzo, ale co..... je to jejich život, jejich volba.
A tak jsem před časem zakopla v domě o zavazadla.
"Co to je", říkám si otráveně.
"Lže mi!" slyším známý hlas. A vzápětí se dívám na fotku z mobilu, kterou mu poslali kamarádi.
" A co ty?!" ptám se, protože vím o jeho výjezdech s "kámošema". Nic. Žádná odpověď.
Co napsat závěrem?
Chlapec už nějaký ten týden bydlí doma a nezdá se mi, že by chtěl změnit ovzduší. Nevím, jestli je to dobře nebo ne, ale při psaní ně napadlo, že by možná měl obrazně řečeno zasypat studni lží, protože i když ji vyčistí, stejně to nepomůže, a že by měl spíš začít hloubit novou s čistou vodou.
Je na něm, jak se rozhodne.
S pozdravem.
Cihelna

Přejeme si vždy změnu?

10. listopadu 2018 v 21:11 | Cihelna
Přejeme si vždy změnu?

Milá Paměti,
dnes je předvečer 100. výročí ukončení 1. světové války a já bych Ti chtěla připomenout osudy dvou našich příbuzných, kteří na rozdíl od jiných válku sice přežili, ale která změnila jejich životy od základu.
Je pravda, že slova "změna je život" většina z nás použije tehdy, pokud chce svým rozhodnutím změnit své postoje např. v pracovním či osobním životě a doufá, že tyto změny z něho, nebo z ní učiní spokojenějšího člověka.
Ale co změny, o které nestojíme a které fatálně ovlivní náš život?

Co tím myslím?
Odpověď je velmi jednoduchá. Zítra vypuknou na mnoha místech velkolepé oslavy. To vše je v pořádku. Lidé by neměli zapomínat. A především kdo by neměl zapomenout, je rodina. Neměla by zapomenout na své předky účastnící se této děsivé války. Možná objeví někoho, kdo si tímto peklem na jakékoli frontě 1. světové války prošel. Stačí si jen všimnout mnoha pomníků, abychom si uvědomili, kolik mužů se domů nikdy nevrátilo…
Změna je život?! O některé změny během války stál asi málokdo.
Například mou praprababičku válka donutila ke změně, kterou si rozhodně nepřála. Manžel byl odveden na frontu a jí zbyl "na krku" celý statek, statek, který úspěšně vedla i po válce, kdy se jí muž sice vrátil, ale zážitky z italské fronty z něho udělaly trosku jak fyzicky tak i duševně.
Pochybuji, že se chtěla rozhodnout k tomu, k čemu ji nutili příbuzní, a to aby muže "šoupla do blázince" a statek přepsala na švagra.
Ani jiný z mých příbuzných o životní změnu, kdy musel opustit ženu, čtyři děti a firmu, nestál. 26. 7. 1914 se vracel z pracovní cesty z Berlína a jásající dav v něm vzbuzoval hrůzu. Dle mobilizační vyhlášky měl hned narukovat. Válku prožil střídavě na haličské nebo italské frontě, kde byl zajat.
Naštěstí válku přežil a jako legionář se v prosinci 1914 mohl vrátit k rodině.
Na strýce i praprababičku vzpomínám, jsou pro mě inspirací, jak si poradit s životní změnou, kterou mi mohou připravit okolnosti a která rozhodně nemusí být příjemná.
Přiznám se, že skrytě doufám v to, abych si o svých změnách znamenajících život mohla rozhodovat sama.
S pozdravem.
Cihelna