Prosinec 2018

A někdo zaklepal na dveře, kdo to je?!

26. prosince 2018 v 22:11
A NĚKDO ZAKLEPAL NA DVEŘE, kdo je to? "
Čas zimní, čas vánoční. Doba, kdy my, kteří s úsměvem ať spokojeným, hořkým, či jakýmkoli můžeme o sobě říci, že máme mládí v "tahu" a do důchodu daleko, nás často vede k vyprávění toho, co jsme sami zažili nebo toho, co " vyprávěla moje babička, že jí říkala její babička, co se stalo její babičce". Zkrátka ústní lidová slovesnost, jako vystřižená.
V tomto příběhu se nechci vracet kdovíjak daleko v čase, a že by bylo několik příběhů, kdy na dveře zaklepal někdo, koho nikdo nečekal.
Tento příběh se udál v mém dětství a je jen důkazem toho, že ať se to někomu líbí nebo ne, doba kolem nás se neodvratně mění a s ní i způsob našeho života.
Život na samotách už jen sám o sobě je životem, který buď milujete se vším všudy, a i když vás osud donutí odejít, toužíte se vrátit, anebo, jakmile dostanete možnost utečete. Většina samot má svůj genus loci, který na vás různě působí.
Hájenka, na kterou jsme se dívali z horního patra domu, byla naším nebližším sousedem. Marie, která tu žila, se nám dětem zdála pořád stejná ani mladá, ani stará. Často k nám chodila za babičkou a tetou a dědeček to vždy okomentoval slovy: "Zas je tu ta stará čarodějnice!"
Babička po něm zlostně hodila pohledem, vzala klíče, zavřela psy, otevřela bránu Marii a s tetou odešly do stodoly. Ve stodole byly dveře, které vedly do sklepa pod stodolou. Byl na nich bytelný zámek. Od určitého věku nám holkám sklep nedal spát. A proto, jednou, když se opět Marie objevila, rozhodly jsme se, že půjdeme na tajnou výpravu a odhalíme pravdu!
Vyrazily jsme. Všechny jsme si hrály na hrdinky, ale srdce jsme měly až v krku… Dveře do sklepa otevřené a…. nikdo nikde. Naše zvědavost byla silnější než strach. Nahlédly jsme. Dřevěné schody dolů, oheň v krbu, stůl, lavice. Sestupovaly jsme pomalu dolů, a najednou BUM! Dveře se zavřely. Naše odvaha i zvědavost byla tatam. Chytly jsme se a s otevřenými ústy a vykulenýma očima jsme zíraly nahoru na dveře. Jako bez dechu. A v tom… někdo zaklepal na dveře! Krve by se v nás nedořezal! Nebyly jsme schopné vydat jedinou hlásku, jen jsme zíraly. Dveře se pomalu otvíraly a tam…..Marie !
Tak to už bylo na nás dost! Začali jsme se klepat strachy… co asi bude?! Vždyť je to čarodějnice!!!
" Tak tady je máme, jemnostslečinky!" povídá se škodolibým úsměvem Marie, vedle které se objevila babička. Mrskla po nás pohledem a sykla: "To si ještě vysvětlíme, mazejte domů!"
Doma jsme všechno vyprávěly dědečkovi, který se se svým bratrem rozesmál na celé kolo.
Babička s Marií a s tetou se znaly od dětství, sklep byl jejich něco jako "dámský klub". Karty tam nejen vykládaly, ale i hrály, kromě toho tam vyráběly různé domácí likéry, a jak říkal dědeček, pomlouvaly kohokoliv, na koho přišla zrovna řeč….

Přátelství, která nikdo netuší......

18. prosince 2018 v 22:14 | Cihelna
Podivná přátelství byla, jsou a budou. O některých tak lidé mluví z důvodů, které jsou viditelná, protože ti, jež spojuje, jsou například rozdílní v každém směru. A tak se okolí ptá, jak je možné, že se vůbec takové protiklady mohou spolu přátelit? Co zatím asi je? A vymýšlí další podklady pro zlomyslné pomluvy.
Ale ne všechna podivná přátelství vidíme, protože existují přátelství, o kterých nikdo nemá ani trochu tušení….
Ti, kterých se to týká, nedávají své přátelství na odiv, nechlubí se tím, nestojí o to, a přesto se jedná o přátelství, která nemá běžný smrtelník šanci nerozbít.
Jsou to přátelství, které spojuje tajemství…Tajemství, jež je nezničitelným poutem a o kterém raději nikdo ze zúčastněných nemluví.
Jsou tři. Malé hezké slušné dívenky, později hezké mladé dívky. V roce X z ničeho nic všechny odešly. Ale stejně je to táhlo domů, a proto se vrátily i s rodinami.
Jsou opět tři. Pěkné zralé ženy. Okolí je vnímá jako charakterní zásadové osobnosti. Nikdo netuší, jak černá je polovina duše každé z nich. Nikdo?!..... Vždycky se někdo dívá nebo poslouchá……
Jsou dva. Jeden tuší temnou stránku těchto přítelkyň, tuší i to, čeho jsou schopny, a proto mlčí. Druhý přemýšlí, jak vydělat na tom, co viděl. A vůbec nemá ani tu nejmenší představu o tom, jak silné a temné je přátelství těchto žen a rovněž odhodlání chránit jedna druhou… Jsou totiž nejen přítelkyně, ale jsou i pokrevně spřízněné……a krev….to není voda…..

Kouzelná noc

16. prosince 2018 v 21:27
Milá Paměti,
těžko říct, jak vypadají Vánoce očima dnešních dětí, už jenom proto, že na rozdíl od mých vrstevníků jsou v zajetí vánočních příprav (tedy komerčních )někdy už od začátku listopadu, možná i dříve. Nehledě také na další okolnosti, jako je nejen změna rodinných vztahů, morálních hodnot atd.
A aby toho nebylo málo, ještě se do našeho Ježíška začal navážet zmatený Mikuláš ( Santa Claus).
Jako kdyby nestačilo, že v některých zemích zmutoval s Duchem Vánoc.
Proto mi nezbývá než se opět vrátit v čase, kdy jsem byla dítětem.
Jsme křesťané. I když dědeček tvrdil, že máme štěstí, že žijeme teď, protože ve středověku by nás všechny upálili jako kacíře. Možná i z toho důvodu, že pro nás Vánoce byly a jsou tím hlavním křesťanským svátkem, protože oslavuje nový život a to narození Krista.
Jako dítě jsem prožila vždy krásné Vánoce (i přesto že jsem byla jednou na Vánoce bita).
Jedny Vánoce mi však zůstaly v mysli. Vždy si na ně vzpomenu, když se blíží čas vánoční.
Tak plujme časem do minulého století do jedno roku X.
Sněží. Sněží celý den. Včera dopoledne jsem byla s otcem v lese obhlídnout stromeček. Předtím se naši pohádali. Matka ječela na otce, že ho jednou chytnou, a to bude Štědrý den! Otec ji napruženě odpovídal, že je to stejně náš les, který nám ty s***ě komunistický sebraly.
A tak jsem šla tedy s otcem do lesa a vyhlédli jsme si stromeček. Večer jsme se pro něj vrátili. Já s pilkou pod kabátem. Vidím to jako by to bylo dnes. Do lesa jsme šli pěšinou, ale domů jsme se vraceli tou nejkratší cestou. A to bylo přes zamrzlé jezero. Byla jsem jako omámená, všude sníh, ale nebe bylo bez mráčku, plné hvězd.A ten měsíc!
Stromeček jsme v klidu donesli domů a druhý den začaly ty pravé přípravy. Těch jsme se jako děti neúčastnily, celý den jsme proběhaly venku, s babičkou jsme navštívily další příbuzné a to živé i ty co byli na hřbitově.
Po společné večeři všech přítomných příbuzných se konečně ozval zvonek a my děti jsme prchly ke stromečku, nejdříve k tomu, který byl v hlavním domě. Potom jsme se všichni sešly u dědečka. Nadělování dárků v jeho domě je ale jiný příběh.
Avšak tento rok, potom co se všichni rozešli, byl jiný, zůstala jsem s dědečkem sama. Chtěla jsem vědět, co bude dělat.
Je skoro půlnoc. Dědeček povídá: " Tak a teď musíme obdarovat další." Byla jsem jak ve snu. Dědeček začal přeříkávat nějakou tajemnou básničku Hoj ty Štědrý večere ( když jsem byla starší, zjistila jsem, co vlastně recitoval). Vyšli jsme ven. Sníh, hvězdy, měsíc. Dědeček dal pamlsky psům, kteří se potom od nás nehnuli na krok. Ve stodole nalil mléko kočkám. Vzali jsme svítilnu a šli do sadu.
" Ovocnému stromovi od večeře kosti." Jenže země byla zmrzlá. Už jsi nepamatuji přesně , co bylo dál, jen vím, že jsem držela svítilnu, kolem mě pobíhali psi a mě byla zima. Dědeček rozdělal oheň, Psi štěkali a dědeček popadl krumpáč.
"A je to, " najednou povídá dědeček, když tomu ovocnému stromovi nadělil ty kosti. Já byla zmrzlá na kost, to si také pamatuji. Mohli jsme jsme domů…..
I přesto to byla určitě kouzelná noc. Ten zvláštní pocit, ten klid....ten se mi vrací každé Vánoce, když si vzpomenu na tuto tehdy jedinečnou svatou noc.
Jedinečné Vánoce přeje
Cihelna

Dobře mi tak

5. prosince 2018 v 20:03
Na cestě"….hm… cesta, tak jak to pojmout, jako podstatné jméno abstraktní, nebo konkrétní? V každém směru se o tom dají psát nekonečné úvahy nebo můžete psát, co jste prostě zažili, třeba neočekávaně, a hned je o čem psát. Jako já.
Svůj příběh jsem nazvala " Dobře mi tak…" a věřím, že po jeho přečtení si v duchu řeknete: " Dobře jí tak!"
Tento týden jsem stejně jako pokaždé dorazila s jedním ze svých synů na trénink. (Z některých míst se těžko dojíždí, proto se odpoledne měním na taxikáře svých dětí). A protože mi čas strávený čekáním přijde zbytečné promarnit, vozím si práci nebo si konečně mohu v klidu číst a samozřejmě, dojdu na nákup. Tak jako i tentokrát.
Cestou přemýšlím, co všechno koupit, kolik tam zase bude lidí a hlavně, zda bude ze 14 pokladen alespoň třetina otevřená.
I cestou mezi regály přemýšlím, co všechno vlastně potřebuji a v duchu komentuji upoutávku na vánoční sbírku v tom směru, že " no to určitě… kdoví kam ty prachy přijdou", přitom plním košík i zbytečnými věcmi.
Jsem u kasy. Slyším, jak zákazníci přede mnou také nepřispívají a utvrzuje mě to v mém rozhodnutí nepřispět.
Pokladní markuje, já hodlám vyndat peněženku a slyším celkem milý, i když už unavený hlas:
"Přispějete na naší vánoční sbírku 30 korunama?"
"Ne, ………..Já vám tady totiž nechám celý košík, protože jsem si nechala peněženku v autě. "
S hlubokým nádechem se ptám provinile:,, Mohu ho někde zaparkovat a dojít si pro ni?"
"Samozřejmě."
Tak tedy zaparkuji vozík. S výrazem nasupené divoženky spěchám k auta. Venku, již běžím. A po celou cestu si opakuji: " Dobře ti tak. Lakomství a marnivost. No to ses ukázala, křesťanko. To tě Pán Bůh potrestal. Teď se modli, aby ti tu peněženku z auta ještě někdo neukradl."
Jsem u auta a zírám na peněženku. Díky bohu. Vracím se. Jsem opět v obchodě u kasy, kde stojí asi deset lidí. Říkám si: "To snad néé! To se mi jen zdá".
"Promiňte, musím až na konec?"
"Ne, hned vás vezmu, jen domarkuju pána."
" Tady jsou peníze plus těch 30."
" To už nejde, mám uzavřený účet."
Přesto jsem sem odhodlaná prosadit svou, i kdybych tam těch zatracených 30 korun měla nechat na pultu.
"Nenene, to nejde, vy si je musíte vzít!" trvám urputně na svém s představou, co se mi přihodí, jestli ty peníze nevezme.
" Tak já vám dám účtenku"
"Díky."
S úlevou odcházím z obchodu. Tak charitu mám za sebou. Snad je to v pořádku.

Jestli si však myslíte, že se můj postoj k různým příspěvkům změnil, zklamu vás. Třeba to byla jen náhoda….

Vánoce by nám možná měly klepat na hlavu

2. prosince 2018 v 16:46
Milá Paměti,
přiznám se, že nejdříve jsem si pomyslela, že se mi na toto téma nechce vlastně ani nic moc psát. Vánoce a předvánoční čas v naší rodině znamená tzv. " hodit se do pohody", kdy největším stresem bývá jen, zda kapři budou mít tu správnou váhu, jaký stromeček se koupí a by správně nakynulo těsto na vánočky.
Ale navštívil mě jeden z mých synovců a po mé otázce, tak co je nového, co škola… a po jeho odpovědi... Musel mi ji zopakovat třikrát, ještě jednou třikrát, protože jsem nemohla uvěřit.
A co že mi to tak pěkného odpověděl???!!!
Vlastně jen to, že byl ve škole zkoušen z dějepisu a že se připravoval a výjimečně se připravoval pečlivě ( jednu z věcí která ni u něho vadí, je, že nemá na rozdíl ode mě zájem o historii, a tak jeho výsledky jsou, řekněme jen dobré) a hodnocení ho zklamalo.
" A z čeho jsi byl zkoušen?" ptám se.
" SSSR ve 20.a 30. letech"
" Aha… a…."
" No… řekl jsem jí, že v téhle době nepohodlné lidi Stalin zavíral do koncentráků, kterým se říkalo gulagy, že zde byli lidi mučeni, že se k popravě používal i plyn a Stalin má na svědomí miliony životů nevinných lidí."
" Ale to je v pořádku, tak kde je chyba?"
"Učitelka řekla, že v SSSR žádné koncentráky nebyly, že to byly jen pracovní tábory, ve kterých někteří lidé umřeli, protože tu byly špatné podmínky a že v SSSR se plynem nepopravovalo a Stalin sice udělal pár chyb, ale že všichni musíme ocenit to, že byl nejlepším vojevůdcem 2. světové války a jak si poradil s Hitlerem….."
V té chvíli to vypadalo, že to se mnou snad švihne!
Potom co jsem nechala volný průchod tomu, co si myslím, jsem uvědomila jinou věc.
Nejhorší na celé situaci není ,že to vyučující takhle okomentovala, ale že z přítomných studentů na tyto nepravdy nikdo nereagoval! Ptala jsem se synovce proč? Prý neví, možná je to nezajímá, možná nechtějí, aby se po nich "vozila", stejně mají "děják" jen rok.
" No dobře, ale chápeš, že je to špatně?! Slib mi, že jestli odmaturuješ, půjdeš za ní a řekneš jí, co vykládá za bláboly! Je to vážná věc!"
" Jo.. půjdu… ty bys mi to neodpustila."
" Tak to se klidně vsaď, že neodpustila! "

Vánoce jsou již za dveřmi, tak co si přát? Zdraví a jak je vidět i pevné nervy! A také to, aby přibývalo lidí, kteří mají zájem o historii a v žádném případě si ji nechtějí znovu prožít. Chtějí se poučit do budoucnosti.
A aby ubývalo lidí, kteří vykládají gemagogie.
S pozdravem.
Cihelna