Leden 2019

Proč píšu? Možná je tolik důvodů…:)

28. ledna 2019 v 18:54
Milá Paměti,

proč píšu? Tak proto, že mě to baví. Jasná, přesná a hlavně stručná odpověď. Není co dodat.
Ale takovou odpověď pravděpodobně neočekáváš, a tak tu sedím, dívám se z okna a nic mě nenapadá (škoda, že se písmem nedá vyjádřit, ale jen popsat, jak vstávám od stolu a odcházím).
Jdu si zaběhat, jak jinak. Vyčistit si hlavu, dát si takovou očistnou duševní sprchu.
……………..
Jsem zpět. Tak tedy proč píšu?!
Protože, jak už jsem se zmínila, baví mě to. Vlastně nemusím mít k tomu ani žádný důvod. K některým věcem je otázka proč naprosto zbytečná. Prostě protože proto.
Ale přesto…ponořím-li se do hlubin hledání duchapřítomné odpovědi….. :)


Možná proto, že….

…..mám ráda český jazyk. A vůbec. Mám ráda českou zem. Mám ráda Čechy, kterým záleží na naší krásné řeči a kulturním dědictví (zájem, o něhož bohužel povětšinou skončil v 2. polovině minulého století a teď už jen tu a tam se objeví náznaky toho, že by bylo z čeho čerpat, že máme předpoklady být tím národem, kterým jsme byli).
……český jazyk je (možná už jen byl) jeden z nejpropracovanějších jazyků Evropy a dokázal odolat všemu a všem, protože na něm národu záleželo. Od určité doby našich novověkých dějin se předpokládalo, že ti, kteří se považovali za nositele pokroku v české společnosti, se o český jazyk zajímají. Bohužel opět musím konstatovat, že pokud by v dnešní "demokratické době" mělo platit to, co se říká, a to že úroveň národa je úměrná úrovni jazyka, kterým mluví….. nechť si každý udělá sám obrázek o tom, jak hluboko jsme klesli.
…….chci vyzkoušet, zda dokáži písmem vystihnout, co nejvěrohodněji příběh.
…….patřím k těm, kteří měli to štěstí, že mohli žít v třígenerační rodině, kterou navštěvovalo spoustu dalších příbuzných, přátel, či těch, kteří přišli jen na návštěvu, měli s někým nějaký "kšeft". Ale hlavně se mluvilo, vyprávělo…. Tohle všechno mě ovlivnilo, ty historky, příběhy, které začínaly slovy: " Nebudete mi věřit, co se stalo, ale..…" Navíc to byla doba dopisů a jiné korespondence. Něco, co už dnes také patří mezi "vymírající druhy".
……některé z rodin měly své rodinné kroniky, a to je další odpověď na, proč píšu. Po dlouhém přemlouvání jsem dědečka na sklonku jeho života přemluvila, abychom sepsali paměti. Bohužel se obávám, že jsme začali pozdě.
……mám konečně víc času, už nejsem jen "matka taxikářka" svých synů, ale přišel čas, kdy je větší prostor, nechat je, aby se postarali a mít možnost vrátit se ke svým zálibám z mládí.
….bych chtěla co nejlépe zvládnout všechny vrstvy našeho národního jazyka. Vím, že mám nedostatky.
…..jsem zvědavá, zda je někdo na stejné vlně jako já a třeba si můj článek přečte. A to bych si přála J
Proto píšu.
S pozdravem.
Cihelna
P.S.
Mám ráda všechny, kteří jsou zdravě hrdí na svou řeč a na své kořeny, ať jsou jakékoliv národnosti , před nikým se neponižují a před nikým se nepovyšují.:)
Hm…. No vida, kolik jsem našla důvodů, proč píšu.Mrkající

Tak jak to vidíš? Osud našeho světa

21. ledna 2019 v 22:48

"Čau, máš chvíli?"
"Jo. Co máš?"
"Mám pro tebe otázku. Jak to vidíš s osudem našeho světa?"
" Jak to myslíš? Na to se nedá přeci jen tak jednoduše odpovědět."
"No samozřejmě, ale první….co tě napadne, když uslyšíš tuto větu?"
"Nevím, myslíš z pozice hospodářské, politické…. ježiš maria no to budeme probírat celou věčnost, co po mě vlastně chceš?"
"No samozřejmě, sofistikovanou odpověď, a nebo také ne, moc to řešíš, odpověz hned."
"Dobrá, podle mě jedna z nejdůležitějších záležitostí týkajících se osudu našeho světa je tedy v rukou našeho uvědomění si důležitosti životního prostředí"
"No konečně! A navíc… ti musím říct, že se shodneme. Pravda, mohli bychom tu probírat, jak jsi říkala, politiku, ekonomii atd. Ale proč nezačít od základu. A tím je opravdu naše matka příroda a životní prostředí."
"Ale jak víš, s tím souvisí i ryze civilizační odvětví jako je, politika, ekonomie, výchova…."
"Jo výchova, je zvláštní, že všichni vědí, jak se mají ke svému prostředí chovat, ale zdá se mi, že je stále více a více ignorantů, kteří si myslí, že když neodhodí odpadky tam, kam patří, tak jsou borci, přitom jsou to jen zamindrákovaní ubožáci."
Loni jsem chtěla po starostovi, aby udělal něco s tím bordelem na břehu nádrže, a s tím lesem plným aut. Tak se mi dostalo odpovědi, že lidi přeci vědí ze zákona, že v lese se neparkuje. Povídám mu, aha, tak proč je břeh plný aut?"
"Takže se shodneme, že pokud se lidé nezačnou lépe chovat k přírodě, je s námi amen."
"Jo, leda že by v našem pseudodemokratickém státě, začala vláda demokratické pevné ruky milující pořádek, zákony a přírodu."
"Tak to by tě teď měli slyšet lidskoprávní a jiní aktivisti. Ani nechci vědět, jaká by ti dali jména J."
"Ale já to myslím dobře!:)"
"Já vím, ale ty chceš po lidech, aby dodržovali pravidla a zčásti jim přikazovala, co smí a nesmí dělat a bohužel, to se nelíbí."
"Líbí, nelíbí, je to přeci na ochranu životního prostředí, na to, aby se naším milým potomkům žilo lépe.
"Tak se zeptej svých potomků, co oni na osud našeho světa."
"Raději ne, víš co se říká, ještě bych zjistila, že jsou stejní ignoranti, jako někteří z jejich vrstevníků, i když je od mala vedeme k úctě k matce přírodě."
"Tak to jsme došly daleko, vrátíme se k otázce, co osud našeho světa?"
"Já ti nevím, snad mocní tohoto světa, pochopí, že svět je jen jeden a že když už mají tu moc, mají i zodpovědnost. Škoda, že skutečně neexistuje nějaká prozřetelnost, která by všechny škůdce švěta, doslala nenávratně do černé díry."
"Máš pravdu, lidé by si měli čím dál tím více opakovat, že když dobří mlčí, zlo vítězí, protože čím lepší jsou mocní a bojují se zlem, tím víc nám ostatním dávají pocit, že osud tohoto světa ještě není zpečetěn, což se vždy neděje."
"Á chlapci se vrátili z tréninků, končím naši filozofickou rozpravu, jdu se věnovat přípravě večeře."
"Chápu, to je také důležitá věcJ. Tak zítra."

Tak jak to vidíš?

21. ledna 2019 v 22:38

"Čau, máš chvíli?"
"Jo. Co máš?"
"Mám pro tebe otázku. Jak to vidíš s osudem našeho světa?"
" Jak to myslíš? Na to se nedá přeci jen tak jednoduše odpovědět."
"No samozřejmě, ale první….co tě napadne, když uslyšíš tuto větu?"
"Nevím, myslíš z pozice hospodářské, politické…. ježiš maria no to budeme probírat celou věčnost, co po mě vlastně chceš?"
"No samozřejmě, sofistikovanou odpověď, a nebo také ne, moc to řešíš, odpověz hned."
"Dobrá, podle mě jedna z nejdůležitějších záležitostí týkajících se osudu našeho světa je tedy v rukou našeho uvědomění si důležitosti životního prostředí"
"No konečně! A navíc… ti musím říct, že se shodneme. Pravda, mohli bychom tu probírat, jak jsi říkala, politiku, ekonomii atd. Ale proč nezačít od základu. A tím je opravdu naše matka příroda a životní prostředí."
"Ale jak víš, s tím souvisí i ryze civilizační odvětví jako je, politika, ekonomie, výchova…."
"Jo výchova, je zvláštní, že všichni vědí, jak se mají ke svému prostředí chovat, ale zdá se mi, že je stále více a více ignorantů, kteří si myslí, že když neodhodí odpadky tam, kam patří, tak jsou borci, přitom jsou to jen zamindrákovaní ubožáci."
"Loni jsem chtěla po starostovi, aby udělal něco s tím bordelem na břehu nádrže a s tím lesem plným aut. Tak se mi dostalo odpovědi, že lidi přeci vědí ze zákona, že v lese se neparkuje. Povídám mu, aha, tak proč je břeh plný aut?"
"Takže se shodneme, že pokud se lidé nezačnou lépe chovat k přírodě, je s námi amen."
"Jo, leda že by v našem pseudodemokratickém státě, začala vláda demokratické pevné ruky milující pořádek, zákony a přírodu."
"Tak to by tě teď měli slyšet lidskoprávní a jiní aktivisti. Ani nechci vědět, jaká by ti dali jména J."
"Ale já to myslím dobře!:)"
"Já vím, ale ty chceš po lidech, aby dodržovali pravidla a zčásti jim přikazovala, co smí a nesmí dělat a bohužel, to se nelíbí."
"Líbí, nelíbí, je to přeci na ochranu životního prostředí, na to, aby se naším milým potomkům žilo lépe.
"Tak se zeptej svých potomků, co oni na osud našeho světa."
"Raději ne, víš co se říká, ještě bych zjistila, že jsou stejní ignoranti, jako někteří z jejich vrstevníků, i když je od mala vedeme k úctě k matce přírodě."
"Tak to jsme došly daleko, vrátíme se k otázce, co osud našeho světa?"
"Já ti nevím, snad mocní tohoto světa, pochopí, že svět je jen jeden a že když už mají tu moc, mají i zodpovědnost. Škoda, že skutečně neexistuje nějaká prozřetelnost, která by všechny škůdce švěta, doslala nenávratně do černé díry."
"Máš pravdu, lidé by si měli čím dál tím více opakovat, že když dobří mlčí, zlo vítězí, protože čím lepší jsou mocní a bojují se zlem, tím víc nám ostatním dávají pocit, že osud tohoto světa ještě není zpečetěn, což se vždy neděje."
"Á chlapci se vrátili z tréninku, končím naši filozofickou rozpravu, jdu se věnovat přípravě večeře."
"Chápu, to je také důležitá věcJ. Tak zítra."

Udělali bychom to znovu :)

15. ledna 2019 v 21:10
Má milá Paměti,
dnes jsem při běhu vzpomínala na to, jak nebýt mé zvědavosti, o kolik zážitků v různém období svého života bych přišla a o kolik zážitků bych hlavně připravila mé drahé rodiče i s příbuznými.
Ale pojďme opět nasednout do pomyslného stroje času a vraťme se do minulosti.
Je po válce.
Můj otec co by dítě si užívá svá dětská dobrodružství a se zvědavostí sobě vlastní prozkoumává, co se dá. Hlavně zakázaná místa.
V objektu, kde žije naše rodina, byla kdysi cihelna, jeden z mých předků však kupoval už jen spáleniště, na kterém vybudoval malý podnik, ke kterému patřila i hospodářská usedlost. Ze staré cihelny zbyl jen komín, pár budov a podzemí. Místa, která nemohou nechat dětskou představivost v klidu.
Hlavní roli v našem příběhu hraje právě ten starý komín cihelny.
Jednou otec a jeho kamarádi seděli pod komínem a tak " po klukovsku" se zadívali nahoru směrem k vrcholu komínu.
V tu chvíli jeden z otcových kamarádů povídá: " Můj děda říká, že prej z toho vašeho komína je vidět až do města, ale táta říkal, že prej je to blbost, protože tam stejně nikdo nevyleze!"
Ta slova, to byla výzva! Vždyť co může být jednoduššího než vylézt na komín a zjistit to!
Otec jako správný "frajer" povídá: " Tak tam vylezem a zjistíme to!"
Na počátku byli hrdinové všichni. Ale vylézt na 23m vysoký komín….?! V polovině lezl už jen otec. Musel! Není srab!
Jeho úsilí bylo korunováno. Dosáhl vršku komínu, chytil se za hromosvod a posadil se. V tu chvíli šla kolem jeho matka, má babička.
" Dobrý den, maminko!" halekal synek na svou matku. Ta zprvu nevěděla, odkud na ni volá, ale když jí kamarádi směrem nahoru ukázali, kde chlapec je, v momentě to s ní seklo. Kluci úprkem běželi pro mého dědečka: " Pane továrníku, s milostpaní to seklo, asi je po ní!".
V dědovi by se krve nedořezal, běžel i dělníky za dětmi k babičce. Ta už naštěstí přicházela k sobě a třesoucí se rukou ukazovala nahoru. Můj otec, když viděl, co se děje dole, ani nedutal, věděl, že je zle.
" Ty syčáku, okamžitě slez dolů, počkej, až se mi dostaneš do ruky! Já ti zvalchuju prd*l, že si tejden nesedneš!"
"Ne, ne, ne!" ozvalo se seshora, "neslezu! Až mi slíbíš, že mi nenařežeš."
Asi po hodině výhružek a smlouvání, se ozvala babička: " Tak mu to proboha slib, dyť tady děláme jen všem divadlo, to zas budou mít všichni o čem mluvit!".
" Tak dobrá! Nic se ti nestane! Koukej mazat dolů, už kvůli tvé nebohé matce, syčáku!"
A tak tedy otec slezl. Dědeček s dělníky rychle odešel, měl oprávněnou obavu, že by se neovládl a porušil slib. Kluci otce opěvovali a babička byla šťastná, že se jejímu miláčkovi nic nestalo.
O pár desetiletí později.
Na cihelně se vyměnily generace, otec dospěl, narodily se mu vlastní děti, a jestli jsme my jako děti něco milovaly, tak vyprávění našeho dědečka. Příhoda s komínem, patřila k těm oblíbeným. Hlavně proto, že jinak ji vyprávěl dědeček a jinak otec.
Komín stále stojící byl pro nás magnetem. Byla jen otázka času, kdy nás zvědavost přemůže.
A tak jsme jednou seděli pod komínem a bavili se o tom, jaké je to tam nahoře. Samozřejmě jsme si hráli na to, že vylézt na komín je "brnkačka" a popichovali se, kdo na to má a kdo ne. Jako holka jsem se nemohla nechat zahanbit před bratrancem a řekla: "Tcs, tam klidně vylezu!" A lezla jsem.
Bohužel, moje užalovaná sestra okamžitě běžela za mou matkou a všechno "zatepla vyslepičila".
A tak….jako by se "ta historie" opakovala.
Byla jsem asi v polovině, když matka doběhla pod komín a podívala se nahoru, v mžiku se skácela jako podťatá. Děti začaly vřískat a tím přivolaly zbytek příbuzných. Babička s tetou se snažily vzkřísit matku, okolo komínu pobíhal můj otec a řval na mě, ať okamžitě slezu a že něco uvidím, až se mu dostanu do ruky. Strýc ho uklidňoval. Dědeček stál opodál a zajíkal se smíchy, což vytočilo babičku a místo starosti o mou matku obrátila svou pozornost na něho. Do bodu nepříčetnosti ji pak dostalo jeho oblíbené " keine Panik auf Titanik!" Ječela na něj, že asi nemá všech pět pohromadě, když se v takou chvíli může smát (naštěstí tu nebyla sestra babičky, protože to… to by byla teprve panika) Do toho začali výt psi, protože z vesnice byl slyšet umíráček (Naši psi vždy když slyší sirénu nebo zvonění, vzorně sedí a vyjí…. a vyjí do taktu a hlasitě). Děti pobíhaly, výskaly a měly radost, že se něco dělo. Zkrátka situace, kdy oceníte, že žijete na samotě, protože vše zůstane v rodině a nemusíte řešit žádné sousedy.
Váhám, co mám dělat.
"Ne, ne, ne! Slezu, až slíbíš, že mi nenařežeš!" vyhrknu, protože si vzpomenu na příběh, který dobře znám. A vzpomněl si i otec, a nejen on. Ovzduší plné napětí se uvolňuje, lezu dolů. " Tys nám dala!"
Sedáme si v zahradě ke stolu, chlapi otvírají pití, ženy přináší jídlo, děti nepřestávají pobíhat, výskat a radovat se, že se něco děje. Naštěstí psi nevyjí a pobíhají a pletou se mezi lidmi.
Vše, jak má být…. Pohoda.
"Táto, ale že to bylo skvělý, škoda že jsem nevylezla až nahoru!"
"Bylo, vylezl bych tam znovu, ten pocit… to jen tak nezažiješ," usmál se.
Co říci závěrem? Je fajn, že máme na co vzpomínat.
S pozdravem.
Cihelna

Chcete zažít nadpřirozeno?

7. ledna 2019 v 22:20

Chcete zažít nadpřirozeno? Stačí zavítat do českých hor! Konkrétně? Do Krkonoš na Medvědín!
Již několikrát jsem si říkala, jak se asi vybírají témata týdne a několikrát jsem si řekla, tak tento týden nepíši nic. Jenže s trochou nadsázky… při této mé úvaze zapůsobí něco možná jako náhoda, nebo nadpřirozeno… a hned je o čem psát.
Tak tedy. Je ráno a jsem na dovolené ve Špindlerově Mlýně a těším se na lyžování. Pochutnávám si na snídani a skvěle se bavím. Vyprávím o tom, jaký jsem měla sen, a že jsem zvědavá, kdo nebo co mě vytočí. Ale jinak mají být dobré podmínky pro lyžování: dostatek sněhu, skoro žádný mráz a vítr, jen není jasno. Nevadí.
Cesta skibusem k Medvědínu je na pohodu. Autobus je poloprázdný, což je fajn. Vystupujeme, jdeme k lanovce. Skoro žádní lidé, poloprázdná sjezdovka. Lanovkou vyjíždíme na Medvědín, všichni v dobré náladě a přesvědčeni, že den bude bez chyby. Ve stejně dobré náladě sjíždíme dolů k lanovce……A ouha…. lanovka nejede… po pár minutách zírajících pohledů na obsluhu lanovky, zíráme dál skoro nevěřícně! Zaměstnanec přináší ceduli, že lanovka je mimo provoz a sděluje přítomným, že na lanovce je námraza! Námraza na lanovce, kdy není snad žádný mráz, nesněží a lyžařská sezona je v plném proudu. Zaměstnanci neví, kdy se lanovka rozjede, jestli se rozjede. Po 45minutách čekání se k nám dostává zpráva, že možná kolem 13.15 by se mohla být otevřena.
Polovina rodiny nechce do Svatého Petra (bude tam hodně lidí), a tak se rozhodujeme: "tágem" na Labskou, z Labské po vrstevnici na Mísečky a uvidíme. A tak jsme viděli. Po čtvrt na dvě Medvědín jede. Den se v jasný obrátil!
Tak zpět k ránu. Při snídani vyprávím, jak jsem se ve snu pohádala s pokladní v Kauflandu a jak jsem na ni křičela, co si myslí, že já jsem zákazník a že ona mi nebude zavírat kasu před nosem! Všichni se usmívají a kroutí hlavami, jakéže to mám sny. A tak vysvětluji význam snů, a že se uvidí, co se všechno splní. Osazenstvo se baví dál. "No však uvidíte!" myslím si. A viděli.
Já sama se považuji za racionálně uvažujícího praktického člověka, ale jedna věc mě občas znepokojuje, a to jsou mé sny, které jsou plné symbolů a zanechají ve mně i pocity. Možná i proto jsem vnitřně přesvědčena, že do určité míry jsou věci mezi nebem a zemí……….No každý z nás si o tom můžeme myslet, co chceme.

Stalo se včera........

1. ledna 2019 v 20:53
Stalo se včera….
"Moudro": Láska má mnoho podob, bolí různě a přitom stejně!
31. 12. navečer…..
Řídím. V autě sedí mí synové. Každý z nich potřebuje být v určitou dobu na určitém místě. První zastávka…. Teď už jedu jen s nejmladším, ten potřebuje dovézt do 25 minut vzdáleného města. Konverzace připomíná výslech. Skládá se z rodičovských otázek a rad a synova kroucení očima a jednoslovných odpovědí. Jsme na místě. Přejeme si skvělé prožití Silvestra a vše nej do nového roku.
"Hlavně mě nelíbej!"
Vystoupil, zamával mi a odešel.
"A je pryč," pomyslím si se smutkem. Otáčím auto, projíždím městem plným světel a skupinek lidí. Jsem za městem. Sama v autě. Zastavím na křižovatce. Ticho. Pouštím rádio, ze kterého se line podbízivá melodie.
Ať se snažím sebe víc zachovat chladnou hlavu, rezignuji a nechám se ovládnout láskou, mateřskou láskou….. Mysl mi zaplavují mí chlapečkové, doba, která je najednou nenávratně pryč, doba, která se nikdy nevrátí…zůstanou jen vzpomínky…… Neudržím se a začínají mi téct po tváři slzy. Jedu v autě a bulím.
Přitom nadávám sama sobě, že se musím dát dohromady, aby si nikdo nemyslel, že jsem hysterka. Hlavně aby mě nechytli policajti, mysleli by si, že jsem magor, ale stejně bulím dál.
Jsem na příjezdové cestě, otvírám bránu, vjedu do garáže a vystupuji, pagerem vše zavírám a snažím se utřít si tvář. Přibíhají psi, radostně mě vítají, objímám je, a začínám nanovo brečet. Ti nechápou a olizují mě. Konečně vcházím do domu, kde je už skoro vše připraveno na poslední večer roku. Manžel schází po schodišti, aby šel zavřít psy. Hosté budou přijíždět do deseti minut. Dívá se na mě. To už je moc. Propukám v pláč jako malá rozmazlená holka.
" Chci své chlapečky zpět, chci, aby byli malí a chci, aby byli tady se mnou!." Obejme mě: " Za chvíli jsou tu hosti, dej si sprchu, panáka a oblékni se. Chlapci se ti zítra vrátí." Pohladí mě po tváři, políbí mě a odchází ven.
Tak to jsem potřebovala. Slova, které mě vrátí do reálu.
Večer se vydařil skvěle, na chlapce jsem si ani nevzpomněla. Až do půlnoci. Půlnoc. Přípitky. Přání. Na balkonu se všichni baví a kochají ohňostroji, které jsou vidět ze všech stran. Zase mě ovládá mateřská láska, odcházím ven do sadu, chci být sama. Dívám se do kraje, a po tváři mi zase tečou slzy.
" Tak tady jsi?". haleká osoba s lahví v ruce. Chytá mě kolem krku a líbá rozjařeně na tvář. Zadívá se na mě.
" Co bulíš?"
" Nejsou tu mí chlapečci!"
" Jaký clapečci?, dyť jsou to už chlapi, by bylo divný, kdyby byli s matkou, né?!"
" Ale mně se to nelíbí, nejsem na to připravena!"
" Co to meleš, jak připravena?! Ty si matka, důležitý je, že si je připravila na život, né? Tak si na to připijem!"
Má zlatá sestřenice, má nejlepší přítelkyně. Připíjím si tedy. Srdce mám bolavé, ale má pravdu.
Jedna a za chvíli další sms, přání do nového roku, srdíčka, od mých chlapečků. Poslední od manžela :
" Proboha, kde jsi?! Mám o tebe strach."
"Tak vidíš, dyť ty jsi nejšťastnější ženská, co si myslíš? Koukej kolik chlapů teď na tebe myslí a ty tady jen bulíš!"
Bere mě kolem ramen a vracíme se.
"Vzpomínáš si, když jsme byly holky, co jsme vyváděly!" Usmívám se, smutně.
"Tak vidíš, zvykneš si, příští rok si na to ani nevzpomeneš! Tak ještě jednou, ať jsme zdraví, šťastní a ať se nám daří!"