Únor 2019


2.část-Všichni jsme jednou postaveni před zlomový bod

27. února 2019 v 22:12 | Cihelna |  Zápisky fotbalové matky
Protože nás včera nikdo z klubu nekontaktoval, podlehli jsme myšlence, že pravděpodobně zdravý rozum zvítězil. A proč ne? Koneckonců předseda, sportovní ředitel, ředitel SpSM jsou bývalí fotbalisté a mají také syny fotbalisty, tak by měli vědět, co takové svévolné direktivní rozhodnutí může způsobit se sedmnáctiletým výrostkem.
Ráno začalo jako obvykle. Ovšem během dopoledne mi přišla o syna zpráva. "Zapni si data, máš na whatsappu zprávu."
Čtu zprávu, a nevěřím svým očím. " Finálně jsme se rozhodli, že se vracíš k mladším."
Volám manželovi. " Něco ti přepošlu. Pak si zavoláme."
Telefon zvoní snad do minuty. Domlouváme si postup, který jsme se souhlasem syna připravili a rozjíždíme "akci". Manžel volá trenérům, děkuje jim za to, jak se synovi věnovali a zároveň jim oznamuje, že syn se do mladších nevrátí a tím pravděpodobně jeho činnost v klubu končí. Začíná zjišťovat možnosti synova působení jinde. Já zároveň volám předsedovi klubu " Dobrý den , představím se a pokračuji, " mohla bych s vámi pár minut mluvit?" Jeho sice slušná odpověď mě ale překvapí. " Nezlob te se, ale já se s rodiči nebavím."
"Ale to byste měl, jste přece předseda klubu?"
"Ne, opravdu, ne, to bych se zbláznil, přeji hezký den." A zavěsil. Znovu již, nevolám, nevzal by mi telefon.
Tak zkouším sportovního manažera. Po vyzvánění se mi ozve, že mám zanechat sms. "To snad není možný!" myslím si a píšu sms.
Hned volám manželovi, ale ten už mi odpovídá, že mu sportovní ředitel bude volat.
" Zkus mu připomenout, že je fotbalista, a ať se na to podívá z tohoto pohledu, protože potom se nebude divit, že kluk se nechce vrátit."
Po 40 minutách, znovu telefon. "Se sportovním ředitelem jsme našli řešení. Syn začíná trénovat se staršími, jeden trénink občas absolvuje s mladšími, když by jim měl jít pomoct. Snad je tahle komedie u konce."
" No hlavně by druhá strana dodržela, co jste si řekli, protože potom bych asi tak asertivní nebyla. Ale je dobře, že jste se dohodli, i když stát se může cokoliv.
V půl páté přivážím syna ze školy, jsme v naprosté pohodě, ale jen do té doby, kdy se setkáváme s otcem. Bůh pomsty je vedle něho beránek. Pozdravíme se a z něho začínají vypadávat vulgarismy na adresu předsedy a jakéhosi agenta klubu.
" Co se děje?"
" Všechno je jinak, předseda rozhodl, že syn buď bude hrát za mladší, nebo nebude hrát vůbec!"
Jsme opět na bodu zlomu. Couvnout nesmíme. Strategie je jasná. Syn v klubu končí, zítra jedeme za vedením klubu osobně a celou záležitost ukončíme.
A zkušenost? Líbivá slovíčka na stránkách klubů, jak je jejich cílem maximálně podporovat zejména sportovní činnost mládeže, etické a mravní formy a fair play, nejsou nic než "žvásty" .
P.S.
Bylo by nespravedlivé, kdybych ale nenapsala, že lví podíl na tom, aby vše dobře dopadlo, měl trenér starších, rval se za syna jako lev. Díky trenére K. Jste pro mě PAN TRENÉR.



1.část -Všichni jsme jednou postaveni před zlomový bod

26. února 2019 v 22:06 | Cihelna |  Zápisky fotbalové matky


Během života se každý z nás přiblíží k zlomovému bodu. Vím, že se budu opakovat, protože jsem již jednou psala v jiné souvislosti o tom, že některé události, pocity, situace a atd. se mění a různí podle okolností, jejichž účastníky jsme vědomě, anebo nevědomě a rovněž je můžeme, nebo nemůžeme ovlivnit, což se týká i bodu zlomu.
Kdy se dostaneme k zlomovému bodu? Ve chvíli, kdy musíme udělat rozhodnutí, které fatálně změní náš život, nebo když se musíme rozhodnout za někoho jiného, aniž bychom věděli, že ten, za kterého se rozhodujeme, s námi souhlasí? A co rozdíl mezi generacemi nebo ženami a muži? To, co je pro jednoho nepodstatné nebo má tzv. "na háku", je pro druhého pomalu otázka života a smrti, zásadní zlom v životě. Anebo je to to, co řeší rodina pomalu " celou věčnost", než dospěje k rozhodnutí? Nebo jde o nečekanou situaci, která vyžaduje rychlé a bezchybné řešení? Jak je vidět, mohla bych pokračovat ve své úvaze ještě hodně dlouho.
Proto se vrátím do svého skutečného života, do několika posledních dnů, které mě opět přesvědčily, že s barometr morální obrody tohoto národa snad vůbec nestoupá.
Syn hraje fotbal, svůj život dělí mezi školu a fotbal a občasnou zábavu, když to tréninkový proces dovolí. Je to bojovník, nechá si říci, nejsou s tím problémy. Dostal šanci posunout se v rámci klubu do starší kategorie. A hle, najednou ze strany funkcionářů začaly problémy. Nějaká motivace, odměna za píli, jako by neexistovaly. Kdosi si umanul, že ho po úspěšném začlenění do týmu starších vrátí zpět. Naprostá demotivace, neprofesionalita.
Najednou jste postaveni před bod zlomu. Nikdo nebude bránit vašemu dítěti v tom, co dělá rádo. Po několika dnech zlostných výbuchů nakonec dojdete k jasnému rozhodnutí. Zeptáte se syna, jestli chce zůstat v klubu, pokud to nedopadne, a jestli za něho můžeme jednat. Tím vaše dítě dostanete k bodu zlomu, musí se rychle rozhodnout o věci, ve které vyniká a zároveň se nepochopitelně setkává s nespravedlivostí a arogancí, proti které se musí naučit bránit.
A tak čekáme, jak se situace vyvine, jestli těm, kteří se považují za fotbalové znalce a vypouští teze o tom, jak důležité je motivovat podporovat mladé hráče, si uvědomí, že u nich šlo asi jen o jakési "pochybení", protože jinak jsme my, rodiče, povinni zasáhnout a celou situaci řešit, aby naše dítě vědělo, že se na nás může spolehnou, že při jeho zlomových bodech budeme stát na jeho straně.


Tatarák (nevhodný článek pro ty, kteří nejedí maso)

23. února 2019 v 22:02 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.

"Tak na co máš chuť?" ptám se synka, " co si dáme dobrého? Tátovi je to jedno, máme volnou ruku."
"Tatarák! Už teď se na něj těším, hlavně objednej maso a dost."
"No počkej, počkej, hraješ v sobotu nebo v neděli?"
"Šišmarjá, v neděli, takže, bitte, nezapomeň objednat dost masa. V pátek mi trénink končí brzo a táta mě přiveze, večeři můžeme mít v půl sedmé. A ať už nikdo nejí chleba, na topinky je nejlepší den starý."
Chlapec, jakmile jde o jídlo, které má rád, je neskutečně "püntlich" na jeho kvalitu a přípravu a když má chuť, on je šéf v kuchyni ( Já ho nechám, bude se mu to hodit. Navíc stejně jako já, jí i očima).
Tatarák si děláme jako chuťovku párkrát do roka, a je to pastva pro oči.
Na stůl se dají všechny přísady, a korunou všeho jsou talíře s jemně upravenou hovězí svíčkovou, kde se uprostřed tetelí čerstvé vajíčko "od šťastných slepiček". To není žádný vtip. Můj kamarád odmítá jíst kupovaná vejce a za tím účelem pěstuje pár slípek. Holky se mají skutečně jako ve slepičím ráji, neboť dbá na to, aby nesnášely vejce ve stresu
( upozorňuji, že kamarád je úspěšný podnikatel a tvrdí, že na své malé farmě je skutečně svobodný. A proč ne, každý máme něco, my třeba od něho vejce k tataráku).
To je recept chlapců a manžela. Já svůj tatarák dělím na zimní a letní. Nemusím vajíčko, ani worchester, ani některé další přísady. Nejvíce si pochutnám na mase, do kterého přidám sůl, pepř a bylinky, v zimě sušené, ale v létě směs čerstvě nasekaných... a to je bomba!
I topinky, které dokreslují celou tabuli, jsou dvoje, na sádle pro chlapce, suché pro mě.
K pití? Jak jinak než správně vychlazené pivo, pro mě spíš hořké, pro nezletilce opět voda, ale tu můžu i já. Není špatné i kvalitní červené víno.
Když už konečně zasedneme ke stolu, pomalu si vychutnáváme každé sousto a já cítím, jak se mi po těla vlévá síla.

Ořešák královský

21. února 2019 v 21:24 | Cihelna |  Jen tak stručně o bylinkách



Ořešák královský (Juglans regia)


Strom hodný svého jména.
Pokud je ořešák zasazený na vhodném místě, skutečně působí se svou korunou vskutku královsky.
A královsky se svému pěstiteli také dovede odměnit. Jeho majestátná koruna v létě poskytuje příjemné posezení ve stínu i během těch nejteplejších dnů. Je uklidňující, když vidíte, jak pod stromem odpočívají při siestě nejen vaši blízcí, ale i lidští a zvířecí přátelé. To ale už mluvíme o době, kdy je strom v plné síle. Ořešák totiž poskytuje své dary ještě dříve.
Můžeme sbírat už mladé listy. Listy jsou vůbec velmi užitečné, jsou potřebné při poranění, vytahují hnis, anebo je můžeme využít jako přírodní barvivo. Vím, že moje babička listí vždy pečlivě shrabala, protože prý tam, kde jsou, nelezou myši.
Ovšem největším darem jsou samotné ořechy. Vždyť se při jejich sbírání klaníme ořešáku královskému jako králi. A Co se nejrychleji sní? Samozřejmě ořechy, pokud je někdo naloupe. Také veškeré vánoční pečivo s ořechy nebo když se upeče ořechová bábovka, závin atd. Vlastně cokoli je s ořechy, tak v rodině platí, že kdo zaváhá, "nežere".
Přímo božská mana jsou ořechy s dalším sušeným ovocem. Další důkaz přírody, jak je moudrá a ví, co udělá dobře naší nervové soustavě.
No a pokud máme potíže s trávicí soustavou a jsme zletilí, je velmi lahodné vyrobit ořechové víno, destilát nebo likér. Navíc jejich výrobu opět odestírá tajemství rodinných receptů. Já ty své zděděné také neprozradím. Snad jen to, že u likéru jsem u vzorku 15, a zdá se, že nejsem u konce. Ale přiznám se, že se škodolibě bavím, když dělám ochutnávku, jak se každý snaží uhádnout přísady. Dělá mi dobře, že jim chutná a navíc nic neuhádnout. J
Poznatků o ořešáku bych mohla napsat možná víc, ale to, co je uvedeno, dostatečně dokazuje, že si ořešák své královské jméno zaslouží.

Recept na štěstí ?

20. února 2019 v 21:06
Kdo by neznal slova klasika z filmu pro pamětníky:
"Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je."
S receptem na štěstí je to asi stejné jako s rodinnými recepty.
Že ne?! Ale ano! Někdo se rád pochlubí, jiní svůj recept chrání jako poklad nedozírné hodnoty. A ti, co se pochlubí,by měli vědět, že riskují, že jejich tak vychvalovaný recept bude chutnat jenom jim a nikomu jinému. Jsou tu i tací, kteří celý život jen ochutnávají jiné recepty a svůj nejsou schopni vytvořit.
A tak to je i se štěstím. Každý z nás si musí najít své ingredience, které ho činí šťastným nebo v něm pocit štěstí probudí. Navíc štěstí je pomíjivé, někdy trvá pár minut, někdy pár let a někdy nás totálně mine.
Možná je receptem umět čapnout štěstí za "pačesy", ale už mám nikdo neříká jak.
Štěstí má neskutečně mnoho podob a tváří, které se mění v různých rovinách lidské společnosti a sociálních vrstev. Někdo si řekne, jaké měl štěstí, že mohl uzavřít skvělý odchod, jiný je štěstím bez sebe, že dnes nemusí spát na ulici.
Úvahy na toto téma bychom mohli vést hodně dlouho. Ale pokud by se mě někdo zeptal na recept na štěstí, co bych odpověděla? Nic. Za žádnou cenu bych ho neprozradila, protože bych měla strach, že
štěstí, muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je.
A proto, užívejme si každou chvilku, kdy se štěstí mihne kolem nás a opájejme se tímto skvělým pocitem. Protože nikdy nevíme, kdy nás život může srazit na kolena a my budeme škemrat o tu pověstnou kapičku štěstí, o to štěstíčko. Hledat recept na štěstí.

Jitrocel

17. února 2019 v 10:24 Jen tak stručně o bylinkách
Jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata)

Jitrocel patří k těm k nejlepším bylinným lékům na rány, a to díky bakteriím, proto se v přírodě možná vyskytuje poměrně často, a to v různých druzích, které však mají podobné vlastnost.Jako by nám příroda chtěla pomoci.

Ale to není všechno, co jitrocel dokáže. Lidé většinou vědí, že je dobrý na kašel a průdušky,ale zrovna tak pomáhá při potížích trávicího ústrojí a také pomáhá čistit krev.

Mám dobré zkušenosti s jitrocelovým sirupem jak pro dospělé tak pro děti, ale ještě lepší s jitrocelovým čajem a medem

Jmelí nejen na Vánoce

17. února 2019 v 9:00 Jen tak stručně o bylinkách
Jmelí bílé (Viscum album)

Dnes si většina lidí spojuje jmelí jen s Vánocemi a vánočními zvyky. Ale jen už málokdo ví, že tato rostlina je v zájmu lidí už po staletí. Byla posvátnou bylinou již pro druidy. Lidé ji připisovali čarovnou moc.

Jmelí, tato mírně jedovatá cizopasná rostlina, může posloužit i jako léčivka. Prý dokáže regulovat krevní tlak, zastavuje krvácení a zvyšuje imunitu, pomáhá při pocitech strachu. Práci s ní bych ale nechala jen odborníkům, aby neublížila. Já sama k ní, stejně jako k ostatním jedovatým rostlinám, mám respekt a nepoužívám ji, zatím.

P.S.
Předávkování může být nebezpečné.

Dančí kýta

16. února 2019 v 20:28 Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Konečně sobota. Prostor na to, aby člověk mohl uvařit něco jiného, než co je rychlé, výživné a hlavně… čeho je hodně. Prostor na to, aby si člověk vaření užil a neustále nesledoval čas.
Předpověď počasí na sobotu byla sice příznivá, ale zatím je na nule, mlhavo, žádné slibované "Sonne". A tak zatím jediná dobrá zpráva dneška je: všichni chlapci odjíždějí na fotbal a já nemusím dělat oběd, protože, jak je jejich zvykem, zajdou někam společně a u jídla si budou do hlavy tlouct fotbalové kolíky a jiná moudra. Což je vlastně další dobrá zpráva, protože za celý týden mám fotbalových analýz tak akorát dost.
Dilema, na co mám vlastně chuť, jsem vyřešila už včera, kdy jsem ráno vyndala z mrazáku dančí kýtu. Pátek byl klidný, a tak otázka, jak mi bude nejvíc chutnat a s čím, mohla být mým zásadním úkolem k řešení.
Bohužel někdy chcete vytvořit něco nového a zaručeně úžasného, ale ta potvora kreativita prostě ne a ne dorazit. Jdu do prádelny a vidím hromady fotbalových "hadrů". Vzorní chlapci, alespoň že si to roztřídili. Nápad na dančí nepřichází. Dám prát první várku a jdu se převléknout do věcí na běhání.
Nedá mi to, a běh neběh najedu na zaručené recepty, ale zdají se mi na jedno brdo. Otráveně si tedy řeknu, nejlepší bude jako vždy: na víně.
Je pátek večer. Připravím si všechny ingredience: cibuli, mrkev, celer, tymián, nové koření, celý pepř, sůl a hlavně voňavý špek. Maso prošpikuju a zbytek špeku přidám k ostatním ingrediencím, do kterých maso naložím a dám uležet. Ta vůně už teď! Bude to dobrota!
A jako přílohu udělám bramborové knedlíky, domácí, jak jinak, z prášku by nejedli.
Sobota čtyři hodiny odpoledne. Zapnu troubu, přinesu maso, očistím ho od zeleniny, kterou zvlášť osmahnu a přidám k dančímu do pekáče. No a samozřejmě přinesu víno. Otevřu lahev a ochutnám. Výborné….,,To bych byla blázen, abych ho nalila na maso! To ho raději naleju do sebe a dančí udělám jen na zelenině."
Po dvou hodinách je dopečeno, maso měkoučké, šťavnaté, voňavé, knedlíky dovařeny, stůl prostřen. K pití já své červené, dospělí pivo, nezletilec vodu. Pozoruji své muže, jak si pomlaskávají. Chuťové buňky jsou nadšeny. Všechno je v pořádku. J
P.S:
I to slunce nakonec odpoledne svítilo:).

Bez paradoxů by byla nuda, ale raději o nich vyprávíme, než je prožíváme

12. února 2019 v 20:37

Paradoxní- pochází z řečtiny a znamená proti mínění, co jest proti smyslné, proti obecnému názoru, proto též toliko jako absurdní, nesrovnalé, nemožné. ( toliko Ottův slovník naučný, svazek XIX,str.1 Podvědomě všichni tušíme, jaký je význam slova paradox, paradoxní, ale i přesto jsem si našla pár vysvětlení, a možná z nostalgie, možná ne, se mi nejvíce zalíbila poučka z Ottova naučného slovníku. Kde se můžeme dočíst, co znamená slovo: paradoxní.
Paradoxní- pochází z řečtiny a znamená proti mínění, co jest protismyslné, proti obecnému názoru, proto též toliko jako absurdní, nesrovnalé, nemožné. (toliko Ottův slovník naučný, svazek XIX,str.198).
Život nám během bytí na tomto světě přinese mnoho zdánlivě nesmyslných a nepochopitelných situací, ale takový je život, a nám nezbývá nic jiného než tyto situace přežít nebo vyřešit s co nejmenšími ztrátami jak duševními, zdravotními nebo materiálními. A jen si přát aby některé z nich nebyly fatální pro naše nejbližší.
Naštěstí některé z nich se časem mění na úsměvné příběhy, ale přesto by je už jejich aktéři nechtěly zažít. O tom jsem zcela přesvědčena například v případě maturity jednoho z mých synů.
Většina příbuzenstva včetně mého manžela pevně věřilo v to, že je naprosto nemožné, aby syn, razící a zároveň praktikující teorii, že stačí jen prolézt a sednout na ,,maturu" měsíc před písemkami, jakkoli odmaturoval. Jeho demagogická prohlášení a chytrystické rady příbuzenstva, které přesně vědělo jak mého syna ( kterého v té době lze přirovnat k tasmánskému ďáblu, či neřízené střele)vychovávat, ve mně probouzelo ty nejtemnější stránky mé povahy.
I přesto jsem se rozhodla toto .. zvíře " nejen dovést k maturitě, ale i k tomu, aby na první pokus složil co nejvíce zkoušek.
Než jsem se začala připravovat na maturitu, sešla jsem se se svou známou, zkušenou učitelkou na střední škole, a absolvovala tzv. nalejvárnu z českého a anglického jazyka.
Stáhla jsme si materiál a začala útočit na syna, který byl naprosto v klidu. Naštěstí syn se ve finále rozhodl, že není přece ,,pako" , aby si kazil prázdniny druhým pokusem maturity, a že to dá.
A tak začal z mé strany mateřský teror, stala jsem se jeho stínem, který se ptal na otázky možné i nemožné, který donekonečna opakoval základní vazby, typické znaky atd.
Příbuzenstvo kroutilo hlavou a ironicky se ptalo, kdy jdu k maturitě. Jim totiž vůbec nedocházelo, vše dělám pro sebe, že složení maturity znamená pro mě jedno:,, Tak ..... a mám tě z krku!" Ještě bych měla dodat, že synův mozek má podobu fotbalového míče.
Proto příkaz zněl stručně. V češtině si vyber vypravování, v angličtině nezapomeň na žádný bod. Osud mi byl nakloněn. V češtině téma vyšlo, v angličtině pomohl Ronaldo. Téma druhé práce znělo v tom smyslu, že student má doporučit film nebo knihu do školního časopisu. A syn snad četl a viděl o Ronaldovi všechno.
Potom nezbývalo nic než čekat. A nemožné se stalo skutkem. Písemky dopadly úspěšně, hodně lidí sice kroutilo hlavami a poslední šancí pro ně byly ještě ústní zkoušky. Přece není možné, aby někdo, kdo si studiem neláme hlavu celé čtyři roky, zkoušky složil. Jenže oni podcenili ještě další věci, ve kterých syn vyniká, on je komunikativní, rozhodně netrpí trémou, a když si něco umane, věnuje se tomu naplno (a teď ještě s matkou v zádech).
Přišly zkoušky. Syn v pohodě, já na ručník po jeho větě: ,,Matko, v klidu, jsou ještě další pokusy, ale to dám."
A dal, sice jak se říká o prsa, ale dal. Ve chvíli, kdy mi to oznámil, nevím, zda jsem byla v euforii z jeho úspěchu, nebo z toho, že konečně skončilo jeho vzdělávání. V té chvíli jsem si zlomyslně přála vidět udivené tváře všech pochybovačů.
A odpovídat na jejich : ..To není možné!" s úsměvem a slovy:,,Ale je!"

Jitrničky a jelítka

9. února 2019 v 22:36 Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Jitrničky a jelítka
Zimní období má své výhody i nevýhody. Tak co jíst, abychom se tak nějak udrželi v kondici? Přemýšlím nad čajem s rumem, medem, citronem a kolečkem pomeranče. Teď jsem si uvědomila, že jsem si místo čaje mohla dát admirálský grog. No,....tak příště.
Jsem si vědoma, že mnoho lidí se mnou nebude souhlasit, ale věřím, že ti, kteří mají podobné chutě nebo jsou všežravci, tak jako já, nebudou nic namítat.
Představte si, že (opět) stejně jako já přijíždíte k řeznictví, zaparkujete(samozřejmě zamknete auto, protože já velmi často přemýšlím o tom, jestli jsem auto zamkla) a po pár metrech vcházíte do obchodu.
Tak tedy, vcházím do obchodu s představou, že koupím kilo a půl krůtího, kuřecí prsa a 2 kila kotlet na naložení. Je to mé oblíbené řeznictví, kvůli kvalitě, obsluze a kvůli té vůni.....Ach, ta vůně......... S prodavačkou prohodím pár slov o tom, co nového a co se bude vařit.
,, Vezmu si asi kilo a půl krůtího a......." a v tom jsou mé smysly naprosto omámeny. Do obchodu vchází druhá prodavačka a na velkém podnose nese poklad, jehož magická vůně způsobuje zběsilou aktivaci všech mých chuťových buněk a naprostou změnu myšlení. Prodavačka totiž vplula do prodejny s tácem plným právě hotových jitrnic a jelítek...... a tak je slyšet, jak říkám: ,, K tomu mi přidejte tři jitrnice a pět jelítek,"
Je rozhodnuto. K večeři nebude žádné krůtí, ale podle toho co kdo bude chtít: jitrničky, jelítko brambor (domácí) posypaný petrželkou ( ne sušenou, to se mi nelíbí. Nemá barvu, tak ji dávám zamrazit), kysané zelí ( domácí, plné vitamínu C), správně vychlazené pivečko ( plné různých minerálů, vitamínů a kalorií :) nebo voda, či minerálka ( jsou neutrální a hlavně nekazí chuť).
Kromě zelí čerstvě nastrouhaný křen ( domácí s vitamíny) a hořčice (ta je z obchodu, tu nekomentuji, ale hodí se). Pro každého to, co uspokojí jeho chuťové buňky a hlavně si pochutná.
A pochutná si i druhý den, neboť dvě jelítka jsem naložila do octu s cibulí a nechám je pěkně uležet do druhého dne. Bohužel s tím riskem, že ,,někdo", nikdy nezjistím kdo, polovinu sní. ,, Tajemného pana Někdo" určitě znají všichni, kdo připravují jídlo na druhý den, ale ten druhý den zjistí, že polovina jídla zmizela. A světe div se, nikdo z rodiny nic neujedl a nikdo nikoho neviděl. Prostě to snědl ... ,,tajemný pan Někdo".
A propos, krůtí s rýží a salátem bude v sobotu. To abychom měli vyváženou zdravě dobrou stravu. Aby se naše tělo a duše posílily, neublížily si a zároveň si užily.:)

Dospěj už konečně! Ne, nechci, dospělá jsem byla dost dlouho!

4. února 2019 v 21:32

Větu:,,Dospěj už konečně!" neslýchávám a ani ji sama nepoužívám. Ale za to znám větu: "Podívej se do občanky." Nejdřív mě tato věta docela rozčilovala a pobuřovala, ale pravda je, v poslední době jsem k této kritické větě změnila postoj. A proč? Protože jsem nadšena tím, co všechno můžu dělat, vyzkoušet. A taky mi přijde legrační, když proti sobě mám lidi o dvacet, pětadvacet let mladší a vedou totálně nudný život. To bych si šla lehnout na koleje. V dnešní době, kdy se naskýtá tolik možností jak si život užít.
Větou o občance si mě dobírá manžel, když se vracím z nějaké sportovní aktivity a jsem totálně vyšťavená a 10 minut jen ležím na podlaze a přemýšlím, proč už to nejde tak jako dřív. S radostí mi připomíná rok v občance, když se vztekám, jak to, že nemůžu sundat ta zatracená kila.
Ale teď se změnila doba. Chlapci odrostli a já přežila jejich divoké mládí, konečně mám víc času sama na sebe…. a mám seznam, mám seznam, co všechno chci zkusit, dokud ještě můžu. A nenechám se od toho odradit. Manžel to sice opět okomentoval obligátní větou:,, Podívej se proboha do občanky."
No to určitě, on má totiž co povídat, navíc moc dobře vím, jaké je tam datum.
Starší syn k tomu lakonicky poznamenal, že už alespoň ví, po kom je a po kom ho napadají takové nápady.
Ale nejmladší…. ten mi udělal radost, když pronesl: " Já jsem četl, že prý se možná budeme dožívat 150 let. Takže v porovnání s tímto věkem je mutti vlastně ještě takový žabec, tak ji nechte! Tak mladá dámo, co tam máš jako první.?" Potutelně se podívali po sobě. Moc dobře jsem je viděla. Chytrolíni.
Povídám jim: ,,Jako malá jsem se učila s dědečkem na klavír, ale vlastně neumím nic. Koupím si klávesy a seženu učitelku!
V očích mých mužů bylo vidět, něco jako "Proboha" A tak dodávám:,, Předpokládám, že mám vaší podporu, stejnou, jakou jsem vás všechny vždycky podporovala a stále podporuji!"
Ticho přerušil hlas hlavy rodiny. " To víš, že jo, tak co máš dál na tom svém seznamu. Abychom věděli, jaká pohroma se nás valí. ( následuje smích plný testosteronu). Ne, vážně, tak co tam máš, nechceme, aby ses zlobila."
" Já se nezlobím, nejsem sobec do svého seznamu jsem zahrnula i vás, abyste si taky užili. A ani se nemusíte dívat do občanky!. No, tak jsme si hezky vyjasnili mé plány do budoucna a konečně můžeme začít jíst!"

Volská oka

2. února 2019 v 21:22 Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Je sobota, den pracovního klidu.

Jsem velmi dobře naladěna, dobře jsem se vyspala, všichni muži na fotbale, mám den jen pro sebe a nemusím vařit oběd, chlapci si dají jídlo někde po fotbale. Tak... a co k večeři?

Je večer. Mám chuť na něco, co bude rychlé, dobré... otvírám lednici. Hmm, tak co tu máme.
Je rozhodnuto. K večeři budou volská oka.
V 17.00 začínám. V 17.45 jíme. Podávají se : volská oka s anglickou slaninou na dozlatova osmažené cibulce. K tomu celozrnné pečivo a čerstvý chléb + máslo.
A hlavně salát z ledového salátu s obyčejnou zálivkou.
K pití: pro dospělé vychlazená plzeň, pro dorost voda s citronem.
Chlapci pomlaskávají.
Není co dodat. Je to dobrota.

Jak se jí v cihelně? Dobře.

2. února 2019 v 20:46 Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.


Jím a piju ráda.
Jím a piju hodně, hodně ráda. Užívám si to, už jenom proto, že by mohla nastat situace, kdy by mi prozřetelnost mohla říci: " Tak děvče, na tahle všechna jídla a pití zapomeň." A moje životní filosofie co se jídla a pití týče by vzala za své. Filosofie, že důležité je jíst a pít dobře, protože jíst a pít zdravě nemusí být dobře.
Také bych měla poznamenat i druhou část své životní filozofie týkající se jídla a pití, a to pij a jez vše, co máš ráda do polopita a polosyta.
Již nějakou dobu, jsou v oblibě různé pořady o pití a jídle, internet je plný rad a receptů (a některé jsou skutečně dobré), a tak se zdá, že najednou máme v zemi celou armádu odborníků na vaření, kteří navíc všechno vědí nejlépe, a tak časem jsem zjistila, že pro mě tyto pořady už nic moc nepřinášejí, možná občas, když vaří skutečně někdo, kdo to má, jak se říká tzv. " v sobě".
Navíc když např. mladá slečna z paneláku, vykládá moudra o bylinkách, jako o objevení Ameriky, zní to nám, kteří máme bylinky po generace jako nedílnou součást stravy, fakt směšné.
Ale zároveň bych byla pokrytec, kdybych tvrdila, že jsem se na tyto pořady nikdy nedívala, ba na opak, dokonce se na jeden, když mám čas, ráda podívám, protože z jeho protagonistů člověk vidí jejich opravdovou radost a chuť z jídla.
Já jsem totiž naprosto spokojená i takovými jídly, jako je chleba namazaný máslem .Budu psát vážně nevážně o jídlech, na která mám chuť a s kuchařským uměním mají pramálo společného a rozhodně nejsou ani nic nového. Prostě se mi chce psát o jídle jen tak pro zábavu.