Březen 2019

Brambory s mletým (ovčákův nákyp)

31. března 2019 v 13:20 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.

Původní název zní " Shepard pie". Pie sice v překladu znamená koláč, buchta, piroh, závin, ale ani jedno mi k tomu nesedí. Nejraději bych to vůbec nepřekládala, ale můj vlastenecký manžel pronesl:
" Jsme Češi, tak používej, prosím tě, český název. Navíc já anglicky nemluvím, mluvím německy!"
Usoudila jsem, že má vlastně pravdu, koneckonců já tvrdím, že čeština je jeden z nejkrásnějších a nejdokonalejších jazyků, a tak jsem tomuto anglickému jídlu dala název, jaký jsem dala.
Kdysi jsem jídlo ochutnala u známé, která se provdala za Angličana a byla to dobrota! Možná už i proto, že při svých pobytech v Anglii jsem si opět potvrdila, že jestli je nějaká kuchyně skvělá, úžasná, chutná a i poměrně zdravá…je to česká kuchyně!
Nyní však zpět od naší úžasné atd. kuchyně k ovčákovu nákypu.
Co potřebujeme. Začnu tím, co dělám nejméně ráda. Dáme vařit brambory ve šlupce, které ještě horké oloupeme a " nakňafáme" ( krásný nespisovný výraz, požívaný pro nakrájení, rozmačkání brambor). Mezitím, kdy se brambory vaří, si připravím mleté maso.
Pozn. tento recept mám ráda i proto, že si ho každý podle chuti může přizpůsobit, protože v původním receptu je maso hovězí nebo skopové, ale skopové u nás zrovna "nefrčí" já zas na rozdíl od chlapců nemusím hovězí ,z toho důvodu nejčastěji nechám namlít vepřové plecko.
V hrnci na oleji osmahnu cibulku, nadrobno pokrájenou mrkev a orestuji, přidám mleté a opět může fungovat naše fantazie. Ideální je když můžete zakoupit přímo směs určenou na shepard pie. Tu já většinou nemám, proto si udělám bešamel, který vmíchám do osoleného, opepřeného mletého. Teď mi zbyla zakysanka, tak místo bešamelu jsem přidala ji. A protože už je čerstvá pažitka a petrželka přidám i bylinky, kdo má rád další koření a bylinky není to problém.
Do máslem vymazaného pekáče dám směs, a na to rozšťouchané brambory a dám zapéct. Původní recept jsem ještě počeštila tím, že na brambory přidám nastrouhaný sýr, i když je lepší nastrouhat ho do misky vedle, protože někdo zrovna nemusí mít na sýr chuť, tak proč si ji kazit!
Když je vše zapečeno, porce na talíři, k tomu saláty, nakrájená syrová zelenina, kyselé zelí, nakládané okurky, vhodné pití, není na co čekat. Jde se jíst!
P.S.
Na otázku kolik čeho. No… zaleží na hladu, jestli chcete, aby něco zbylo, jak velký pekáč použijete. Proto asi nejlépe po werichovsku: přiměřemě…přiměřemě…


Co dokáže úsměv? :)

27. března 2019 v 21:50 | Cihelna |  Na vlně života (články)
Co dokáže úsměv? Pokud se usmíváme pro sebe, protože úsměv vychází z našeho rozpoložení, že jsme v "pohodě", je to v pořádku. Ale nezapomeňme, že náš pozitivně naladěný úsměv může v některých jedincích, které chceme svým úsměvem přesvědčit o úžasnosti a pozitivitě kolem nás, vzbudit naprosto opačné reakce.
Úsměv dokáže skutečně divy, dokáže nás příjemně naladit, povzbudit, rozradostnit……. a dokáže nás i pěkně vytočit, naštvat, rozzuřit a možná ještě hůř.
Ještě dnes vidím v jasných barvách, jak jsem si šla pro syna do školy a na chodbě stály ve špalíru učitelky a jedna po druhé spustila výtky k chování syna. A poslední pohoršeně pronesla: " Já mu upřímně domlouvám, a on….on se mi nepokrytě směje!". V té chvíli jsem měla co dělat, abych se nezačala usmívat i já. Vzpomněla jsem si totiž na to, že ve smečce podřízený vlk také vykouzlí grimasu podobnou úsměvu na znamení usmíření. A tak jí povídám: " On se vám nesměje, on se usmívá na důkaz toho, že chápe, co provedl." A samozřejmě jsem se usmála. Usmála, řekla na shledanou, otočila se a odešla. Korunu tomu nasadil syn, který se rozloučil slovy: "Tak na shledanou zítra."
Na jeho pozdrav odpověděla pobaveně jen ředitelka, která moc dobře věděla, že pro mého syna škola bude výzva, bohužel ne v tom smyslu, že bude chtít být vzorným žákem.

Úsměv na naší tváři ve vhodnou chvíli může změnit i chování.
Můj otec byl svého času úspěšný muž, vedlo se mu, jak se říká, na všech frontách. Pravda je, že za mnohé vděčí mé matce, která byla a stále je velmi akční a která mu při svém pracovním vytížení stačila poskytovat ještě fullservis.
Pravda také je, že od určitého roku otec jako by rezignoval na aktivní život a jeho zálibou se stalo to, že se rozhodl nám dokázat, že se bez něho neobejdeme. Když zjistil, jsme schopni fungovat i bez něho, ba naopak díky některým změnám se nám velmi dobře dařilo, začal matku citově vydírat
" Nikdo o mě nestojí, už nechci žít, půjdu a zastřelím se."
Tohle byla jeho oblíbená replika.
Jednou jsme seděli na terase.Teplý letní podvečer, klid, pohoda do doby než se ozvalo: " Nikdo o mě nestojí, už nechci žít, půjdu a zastřelím se."
V té chvíli se matka mile usmála a s ledovým klidem a stále s milým úsměvem řekla: " Tak už se konečně zastřel, ale vzadu u rybníka, ať po tobě nemusím tady uklízet ten bordel! A jestli si myslíš, že půjdeš do země, tak to ani náhodou! Šoupnu tě do přesýpacích hodin a budeš makat i po smrti!"
V té chvíli by byl slyšet i špendlík, kdyby spadnul na zem.My, kteří jsme seděli na terase, jsme se posobě podívali a bylo vidět, jak se koušeme do rtů. Matka se stále s úsměvem a založenýma rukama upřeně dívala na otce. Ten jen zíral, nevěděl, co říct a nasupeně odešel.
Bylo to dobře, už se to nedalo vydržet, v minutě jsme všichni propadli v huronský smích.
A otec? Zdá se, že mu došlo, jak svými řečmi matku trápil,protože od té doby je klid, přestal se střílet a umírat.
Asi se mu nechce do přesýpacích hodin.
Tak mocný může být úsměv od milující manželky.

Medvědí česnek

25. března 2019 v 20:56 | Cihelna |  Jen tak stručně o bylinkách
Medvědí česnek je rostlina známá od pradávna a její název napovídá, kdo si na ní ve volné přírodě pochutnává. Bohužel je i jedním z důkazů, jak nešetrně a s neúctou se někteří lidé chovají k darům přírody. Česnek medvědí se až tak často v naší krajině nevyskytuje, ale v hustých listnatých lesích, kde vytváří i souvislé porosty, ho můžeme najít. Tedy jestli stihneme přijít včas, protože v dnešní době se dá říci, že medvědí česnek je "trendy" , a mnoho lidí je kvůli zisku schopno celý porost zplanýrovat.
Tato pochoutka je nám totiž dopřána jen na jaře a to poměrně krátkou dobu. Jeho síla tkví především v tom, že má podobné všestranné využití jako česnek, a je jednou z prvních bylinek, která tak po zimě dodává první vitamíny a další zdravé látky našemu tělu.
Jak jsem se zmínila je, jde o takový univerzální všelék. Já mám nejraději čerstvě nasekané lístky na chleba s žervé, lučinou nebo v pomazánce z těchto potravin.

Tak už na mě došlo :)

24. března 2019 v 11:40 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...

Jednou jsem se zmínila o tom, že ráda jím. Opravdu ráda jím a mám ráda kvalitní pití, i když vzhledem k mému dennímu programu je mým nejčastějším pitím voda, nanejvýš voda s citrónem.
Jednou jsem se také zmínila, že mám seznam s tím, co bych chtěla ještě dokázat, zažít atd.
V nejbližší době mám před sebou dva body, které si snad splním a jedním z nich běh na trati 8km (Chci upozornit čtenáře, že jako pro dítě ze samoty je pro mě běh přirozený pohyb, max, kolo, ale kdo by se na výpravách tahal s kolem? Ještě by mi ho z "druhý party" sebrali a byl by problém. Prostě " vlastní rychlý nohy" byly nejlepší).
No ale proč vlastně už na mě došlo? Protože čas je neúprosný! Věk taky!
A tak dnes si naposled namažu pořádný krajíc s" vejpečkama".
Ne, že bych se trápila hladem, ale na ty tři týdny pozměním jídelníček a množství.
Moc to přehánět nebudu, patřím k těm lidem, kteří s prázdným žaludkem vydrží jen sami se sebou a ještě musí být v zápřahu, aby nemuseli myslet na jídlo.
Dnes jsem si odběhla 8.5 km, celkem na pohodu, nejde mi o čas, ale o "uběhnout to". Cítím se dobře, avšak také cítím,že na ten běh to chce ještě trochu odlehčit.
Plán je jasný, dojím chleba s "vejpečkama" a večer to vidím na salát.


Příroda v nás

22. března 2019 v 22:03 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Příroda v nás
Co všechno se dá napsat na toto téma, o kterém každý člověk může napsat svůj názor? A do jaké míry je to "jeho" názor, vycházející z "jeho" způsobu života a do jaké míry je "jeho" názor, vytvořený na základě toho, co se dozvěděl o tom, jak se má k přírodě chovat?
Konec konců jak se máme k přírodě chovat, to do nás "hustí" učitelé už od školky, bohužel se to už netýká některých rodičů a posléze i dospělých, což můžeme brát jako důkaz toho, že člověk je tvor schopný dodržovat i zásadní pravidla jen tehdy, když má nad sebou pevnou, a hlavně důslednou, spravedlnost zajišťující ruku. V našich končinách se to často neděje, a proto mnohde vypadá životní prostředí tak nepěkně, jak nepěkně se k němu lidé chovají.
Jestliže chce člověk v současném přecivilizovaném světě, alespoň z části žít v souladu s přírodou, musí začít nejdříve u sebe. Nestačí mluvit o tom, jak máme přírodu a zvířata rádi, jak se díváme na dokumenty o přírodě a co všechno víme, ale otázka zní: Jak jsme se poučily z přirozenosti přírody, jaká ponaučení nám dává příroda proto, abychom neztratili tu poslední část přirozenosti a zdravého rozumu, kterou nás matka příroda obdarovala.
Jeden z příkladů za všechny. I ryze městský člověk se může přírodě přiblížit víc, než kdokoli žijící na venkově. Jak?
Všimli jste si, že zvířata snědí jen to, co potřebují?
A my? Když vidím, co všechno za potraviny končí v popelnicích, je mi z toho špatně. Jsou to mé věčné dohady s některými příbuznými a známými, když vidím jejich naplněné ledničky a přesně vím, že nejméně třetina potravin skončí v odpadcích. O čem to je? O rozmařilosti, pohodlnosti nebo lenosti zastavit každý den nebo obden a koupit jen to, co sníme.?
Každý máme soužití s přírodou v sobě, u některých leží hodně hluboko zahrabané pod nánosem konzumace a jiných neohleduplných zlozvyků, ale věřím, že je mnoho těch jako já, kteří se sice nevyvarují všech nástrah civilizačního světa, avšak snaží se ze všech sil, aby v nich z přírody a jejího vnímání zbylo co nejvíce.


15. a 16. březen 1939

16. března 2019 v 20:31 | Cihelna |  Vzpomínky na minulost
15. a 16. březen patří mezi tragické osudové dny v českých dějinách. Chtěla bych se podělit o záznamy z rodinných kronik, ve kterých je bezprostředně a pravdivě zaznamenán smutek, obavy o život svůj a hlavně svých blízkých i to, že pokud byl někdo morálně pokřiven, neváhal ve svůj prospěch seslat tragédii nejen na člověka, kterého chtěl zničit, ale na celou jeho rodinu.
Z kroniky prastrýce
Dne 15. Března 1939 porušili Němci ujednání mnichovská a vtrhli ze všech stran do zbytku naší republiky, kterou obsadili. Byl to den i svým celým vzhledem ošklivý. Mlhavo, deštivo, chladno. Německé vojsko obsazovalo města a táhlo na Prahu. Hitler vyhlásil Protektorát Čechy a Moravu. Slovensko se již před tím odtrhlo od naší republiky, ale sloužilo Němcům stejně jako vazalský stát. Smutno bylo v duši českého člověka- ztratili jsme samostatnost již po druhé.
V závodě našem nastalo v r.1939 zhoršení výroby mazadel, poněvadž nastal nedostatek surovin a všechno bylo na příděly. Výroba melasových krmiv byla u nás ale zvýšena. Můj závod byl zapojen do obhospodařované výroby……
Německý vůdce Adolf Hitler napadnuv Polsko, vstoupila do války Francie a Anglie, ke kterým připojily Holandsko, s Belgií, později Spojené státy americké a byla druhá světová válka v proudu. V Protektorátu Němci nepohodlné lidi zatýkali, perzekuovali a odpravovali. Nedostatek potravin a jiných potřeb se stále zvyšoval, poněvadž se vše vyváželo do Říše. Udavačství, intrikářství apod. jsem pocítil i ve svém závodě. (Poslouchal jsem denně cizí rozhlas - Londýn).
Z kroniky mého dědečka
15. březen 1939- konečně Hitler dosáhl svého a spolknul nás jako malinu. Československo přestalo existovat. Povedl se mu trik, na který mu naletěli všichni ti rádoby spasitelé Evropy Nebyli to podle mého nic jiného než slaboši a pakáž, která nás normálně hodila přes palubu. Válce nakonec nezabránili a tomu " hnědýmu psovi", jak mu říkali někteří Němci , jež jsem znal, spadl do klína vyspělý stát se vším všudy. Nastupuje protektorát "Böhmen und Mähren"
Doba byla opravdu hrozná, Hitler zakazoval pomalu, co se dalo, nehledě na různá nesmyslná nařízení. Už jsem se zmínil, že jsme s otcem byli v Národním souručenství, abychom měli klid, ale kromě toho jsem musel mít např. od roku 1941 potvrzení o árijství, jako že nejsem Žid a po atentátu na Heidricha v roce 1942 to bylo úplně na pendrek. Člověk musel pořád dávat pozor, aby se nedostal do maléru, ze kterého většinou nebylo úniku. Největší strach jsem měl o své nejbližší, protože nacisti mnohdy nesebrali jen jednoho z rodiny, ale často všechny.
Opravdu, byla to nepopsatelná hrůza a strach. Němci se neptali čí jsi nebo nejsi a na základě udání jakéhokoliv šmejda jsi zmizel i s celou rodinou. Nejhorší na tom bylo, že kolikrát udávali i sami Češi a třeba jen ze msty, z vyřizování účtů, kvůli získání různých výhod nebo cizího majetku. Ale to se koneckonců dělo za komunistů taky.
Za protektorátu jsme s mamkou zažili ledaco a občas se nám přihodily věci, nad kterými mohu dneska jen kroutit hlavou, když si uvědomím, jaké jsme měli štěstí.

Toto jsou jen zlomky toho, co zažili mí blízcí během protektorátu. Dědeček mi vyprávěl, že si myslel, že tak děsivá doba se už nemůže opakovat.
"…..ale mýlili jsme se, ani ve snu by nikoho z nás nenapadlo, co nás čeká v době míru, po roce1948, a jakých hrůz se budeme obávat od těch antikristů komunistů….."

Pátek, bratranec a králík

15. března 2019 v 18:27 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Konečně pátek. Sedím u stolu, nohy na židli, dívám se z okna na jezero. Telefon. Otráveně ho beru do ruky, dívám se, kdo volá.
"Nazdar, bratranče. Mám se těšit nebo děsit?"
"Nazdar, prosím tě, co je to za otázku? Jsi doma?"
"Kde bych asi byla?!"
"Tak za chvíli jsem u tebe, zavři ty vaše bestie."
"Takže děsit. A myslíš psy nebo ta dvounohá maskulina?" (Pokus být vtipná. Mám v živé paměti, jak se bratranec s mužem naposled "ožrali jak prasata" a vyprovázeli se. Ve dvě hodiny ráno jsme si s tetou volali, kde jsou, jestli už došel jeden a vrátil se druhý).
Jdu ven, a než zavřu psy, troubení.
"Zabíjím králíky, tak jsem ti jednoho přivez," usmívá se pan doktor a vášnivý nimrod.
|Jsou na mě mdloby. Vidina toho, že moje další činnost bude stahování králíka….. asi to bylo na mně vidět.
"A staženýho. Chlapci potřebují kvalitní maso."
" Tak kvalitní maso, říkáš?" V hlavě mi šrotuje, co za tím bude. Většinou zvíře jen zabije nebo zastřelí, a protože doma to u nich nikdo nejí a ví, že tady ano, ani to nestahuje.
"No něco malého bych potřeboval, přijede mi kolega, Němec, mám pro něj pozornost, potřebuju přeložit pár vět."
"Proč neřekneš sestře?" rýpnu si.
Jeho výraz napovídá, jaký má právě vztah se sestrou.
"OK, přeložím to, ale v létě mi přijedou známí, starý pán má rád králíka, takže jednoho pěkného."
"Jako by se stalo."
Než stačím cokoli říci, je pryč, v jedné ruce mám tašku s králíkem v druhé překlad. To je kšeft.
Zároveň se mi už sbíhají sliny. Vidím to v těch nejkrásnějších barvách.
Večer si uvařím brambory na knedlíky, ráno dojedu pro bůček. Akce začne v 10.30.
Výsledkem bude pečený králík s bůčkem, sosu dostatek v přiměřené konzistenci, bramborový knedlík, kdo bude chtít, může si vybrat zadělávané domácí zelí nebo špenát. K pití: pivo, voda.
Těch pár německých vět…. není to ve finále zas tak špatný obchod.

Filozofování při běhu.

12. března 2019 v 22:15 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...

Pomalu, ale jistě se rozbíhám a přemýšlím, proč jsem šla vlastně v tomhle zatraceném počasí běhat. Odpověď znám, je to totiž jedna z mála částí dne, kdy mi nikdo nevolá, nikdo nic nechce, nic nemusím řešit, mohu mlčet, být jen sama se sebou a vyčistit si hlavu.
Ačkoliv v poslední době spíš přemítám o tom, jak srovnat myšlenky, které se mi honí hlavou.
Pomalu, ale jistě mě napadá, že pomalu, ale jistě se necháváme názorově vmanipulovávat do šablony názorů, které jsou pod rouškou demokracie prohlašovány za jediné ty správné, a tak pomalu, ale jistě z obavy, abychom nebyli vyselektováni ze společnosti, čím dál tím rychleji nevědomě přicházíme o právo na svůj názor, o svobodu slova, aniž bychom se vystavovali tomu, že naše názory jsou nežádoucí, nepřijatelné, atd.
Pomalu, ale jistě docházím k tomu, že důvodem je fakt, že se nám žije až moc dobře. Valíme si před sebou tu pověstnou kuličku pohodlí, "rochňáme" se ve svém blátíčku na svém dvorku, máme, co potřebujeme a nic nás nenutí k tomu, abychom byli schopni obhájit svůj názor i proti všem. Proč si dělat problémy.
I když na druhou stranu jsou zase ti, kteří své názory sice dokáží obhájit, ale způsobem zcela nepřijatelným, a to arogancí, agresivitou, hysterií a vůbec dalšími trapnými a směšnými způsoby, na které musíte mít dobrý žaludek a pevné nervy, abyste tyto jedince vykázali tam, kam patří. Protože pomalu, ale jistě přestáváme mít povědomí, že se kdysi dodržovala určitá společenská pravidla, že existovala určitá slušnost. Dnes každý vyžaduje respekt a toleranci, ale jen ke své osobě. Proto občas zní komicky, když slyšíte o firemní kultuře, o tom jaký je v práci skvělý kolektiv ( omlouvám, se dnes se říká tým), když víte, že jeden čeká na chybu druhého.
Zároveň tato doba dává prostor těm skupinám a jednotlivcům, aktivistům, kteří ve svém lidskoprávním pomatení vyžadují, aby se většina podřizovala menšině, aby menšiny parazitovali na většině, aniž by hnuli prstem. A tohle není žádná demokracie, to je jen líbivý populismus, který se právě jednou té většině, která se jen pasivně vyvaluje, ale za zavřenými dveřmi dokáže "bojovat, a tak to nenechat" nevyplatí, protože když jde do tuhého, mlčí.
Pomalu, ale jistě mě napadá, jak čím dál tím žijeme v době zapomnění. Jak část národa akceptuje a už bere jako fakt podíl komunistů na ovlivňování chodu státu, a to už třicet let. Zkuste říci, že jste komunista, se spoustou lidí to ani nepohne, možná se hrdě pochlubí. Ale zkuste říci, že jste fašista. Tak u toho bych chtěla být! Vaše právo na vlastní názor a svoboda slova? To by bylo anonymů, jak můžete např. působit ve veřejném životě.... A přitom pomalu, ale jistě se vkrádá myšlenka. Jaký je mezi nimi rozdíl?!
Déšť sílí, vítr také. Dobíhám, filozofování je u konce. Dívám se na mobil. Pět hovorů, osm sms. Moc dobře vím, proč si vypínám zvuky.
Tohle vím rychle a jistě.


Rajská a vrzanec

10. března 2019 v 16:02 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Ač všežravec milující maso, znám spoustu bezmasých jídel, která jsou pro moje chuťové buňky přímo dokonalá. Jídla, na která jsem měla chuť už od poloviny týdne, byla rajská polévka a vrzanec (není to nic jiného než bramborák). Obě jídla se mohou připravovat na mnoho způsobů, záleží na tom, co kdo má rád. Způsob, jakým připravuji rajskou a vrzanec jsem se naučila od své matky, ale hlavně od babičky.
Základem byla domácí rajská šťáva, nebo kečup, já, protože zrovna nejsem zavařovací typ, jednoduše nechávám rajčata přezrát a strčím je do mrazáku nebo seberu přezrálá ze zahrady.
A tak tedy dám vařit vodu, osolím ji, strčím do ní cibuli, nasypu pokrájená rajčata, buď čerstvá nebo mražená, ale přezrálá plná síly z letního sluníčka. Po určité době, jak kdy, rajčata scedím přes "dršlák" (cedník) jednou nebo dvakrát, podle toho, jak se mi chce. Znovu nechám přijít k varu. Do hrníčku dám 1-3 lžíce hladké mouky( podle toho kolik mám polévky),zaliji 31%smetanou a rozkvrdlám. Aby mi v polévce nezůstaly hrudky, vezmu to opět přes dršlák. Nakonec přidám drobenku ( je lepší mít nějakou ve "forotě", správně bych do ní měla dát krupici, ale tu doma většinou nemám, tak stejně jako babička dám vajíčko, hrubou mouku, udělám hrudku, dám odležet, nastrouhám a nechám proschnout), přisolím, a na konec přidám nasekanou petrželku, dokud to jde čerstvou ze zahrady, v zimě mraženou.
Polévka musí mít správnou hustotu, vodová není k jídlu.
Druhý chod po polévce bývá většinou vrzanec( bramborák). Voňavý plný česneku a majoránky. Syrové brambory strouhám, přidám vejce, hladkou mouku, sůl. A smažím ne jako babička na sádle, ale na rozpáleném oleji. To je asi jediná změna od jejího receptu.
Pamatuji si, že dědeček měl úplně jiné těsto, brambory strouhal na kaši a přidával i droždí, ale svůj recept si bohužel vzal do hrobu. Avšak vím, že když zavoněl jak u jednoho, tak u druhého vrzanec, běžely jsme my děti za vůní jako za krysařem.

Podběl lékařský

9. března 2019 v 16:39 | Cihelna
Podběl lékařský.
Sám název rostliny napovídá, že svými vlastnosti, které ji nadělila matka příroda, může být lidskému tělu užitečná.
Zářivě žluté květy podbělu svítí na jaře mezi prvními na různých místech, ať jsou to vlhké půdy, holé stráně, břehy….
Přinášejí novou energii a život, hned po zimě poskytují potravu pro včely a hmyz.
Z bylinky si vážíme květu, který můžeme sbírat a usušit do zásoby, pro jeho schopnost uvolňovat hleny, a pomáhat při dalších potížích dýchacího ústrojí. Vaří se z nich čaj, jenž může být oslazen medem. Od babičky vím, že kromě čaje se z květů, pokud jich bylo dost, mohl dělat med stejně, jako z květů pampelišek.
I listy, které se objevují až později, mají svou sílu a navíc obsahují vitamín C, používají se při dýchacích potížích (opět můžeme připravit čaj nebo inhalaci).
Vynikající účinky má prý kaše z čerstvých umytých lístků, ale s tou nemám zkušenosti. Pamatuji si, že jedna z tet si z listů dělala koupel na oteklé nohy.
P.S.
Dnes by se již listy z volné přírody neměly používat pro obsah alkaloidů.


3. část - Všichni jsme jednou postaveni před zlomový bod

6. března 2019 v 7:28 | Cihelna |  Zápisky fotbalové matky
Nikdy by mě nenapadlo, že třicet let po tzv. sametové revoluci, budu muset sklopit uši před bývalými straníky stojícími v čele fotbalového klubu.
Vždy jsme tvrdila, že to, že komunistická strana nebyla postavená mimo zákon se nám vymstí, protože morálně pokřivené normy, tímto nebyly prohlášeny za nepřijatelné a stanou se společenskou normou i pro další generaci a pro ty, kteří ve straně nikdy nebyli.
Nikdy jsem si nemyslela, že se můj syn bude mít tak brzo zkušenost s tím, jak sám řekl: " Vím, jaké sv*n*, jsou některý lidi, co znám, ale je to poprvé, co sem zjistil, že dospělí jsou ještě větší a hlavně zákeřnější."
Opět jsem se přesvědčila, že věta, když dobří mlčí, zlo vítězí, není často pravda, protože ani já, ani manžel a další, jsme nemlčeli, snažili jsme se, ale díky fotbalové přestupové legislativě, zlo v této bitvě zvítězilo.
Snad se naplní známé, že prohraná bitva, není prohraná válka.

Jsme v bodu zlomu, jsme připraveni skočit. Tím skokem je schůzka se sportovním manažerem jiného klubu. Přestupový termín končí březnem.
V noci mám zmatené sny, nemohu spát, čekám nějakou zarážející zprávu.
Jsme překvapeni příjemným a zároveň profesionálním přístupem manažera, něco takového se v klubu, ve kterém hraje syn, neexistuje. Vyměníme si pár informací. Jednou z nich je i to, co je možné udělat, aby syn mohl alespoň trénovat jinde, když už by nevyšel přestup.
A přichází zarážející zpráva. K trénování v jiném klubu musí dát souhlas mateřský klub. Schůzka končí tím, že si další den zavoláme.
Z jednání nemám žádný pocit, nejsem ani nadšená, ani zklamaná, a to v mém případě není dobře.
Tuším, že přijde "jobovka".
Další den po poledni jedu pro syna do školy, nasedám do auta a …..a telefon. Manžel.
"Ahoj"
"Ahoj, tak se posaď. Syna, trénovat jinam nepustí, na přestup to ani nemá cenu se o tom bavit. Prý předseda vyhlašuje válku klubu, kam by syn chtěl jít. (Směšně trapné, ale realita)Tak mu můžeš o všem poreferovat. Manažer, se kterým jsme jednali, nám doporučuje, abychom stáhli uši, protože nejdůležitější je, aby syn trénoval. Přechod na školu by nic neřešil, až by dostudoval, byl by zase členem starého klubu. Nejlepší bude počkat na červen. Poprvé co se pohybuji ve fotbale, jsem bezradný."
Nevěřím svým uším.
"Co zavolat právníkovi?"
"Zkusím to"
Cítím se nepopsatelně, mé pocity mohou asi nejlépe pochopit ti, co zažili minulý režim a měli potíže, dostat se třeba na školu, kam chtěli. Cítím se poraženě, potupeně, bezmocně a prázdně.
Celou situaci vysvětluji synovi, vidím, jak je z toho špatný ani bych se nedivila, kdyby chtěl skončit s fotbalem. Doma se zavře do pokoje, nemá hlad, nic nechce.
Večer s manželem probíráme znovu celou situaci. I právník si myslí, že nejjednodušší je spolknou hořkou pilulku, chodit na tréninky a vyřešit to v červnu podle legislativy.
Ptáme se syna. Nechceme nic proti jeho rozhodnutí a už vůbec nechceme, aby se tím nějak zatěžoval, hlavně že je zdravý, chodí do školy, ať se rozhodne.
"Psali mi kluci. Ať se na ty ******, vykašlu, ať trénuju." Syn se rozhodl, my to s trpkostí přijímáme.
A tak jsme dobalancovali na zlomovém bodu, abychom nakonec byli při skoku silným poryvem zákeřnosti, osobní zášti a nepřejícnosti vrženi zpět. Zatím!!!


Jen tak něco rychlého ( chleba se sádlem).

2. března 2019 v 19:49 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.

Někdy přijde týden, ve kterém nepoznáte, kdy vám končí pracovní dny a zjistíte, že víkend možná budete mít až za 14 dní. A když konečně skončíte s prací, vrátíte se domů, umyjete si ruce, převléknete se a ztěžka si sednete ke stolu, pocítí vaše tělo hlad, ale ne jen tak ledajaký hlad, je to hladochuť. Proto se znovu znaveně zvednete, jdete a otevřete ledničku. Chvíli do ní zíráte a tělo není schopno se rozhodnout, na co má hladochuť.
Až najednou ulpí váš zrak na domácím sádle a hned vedle na sklenici domácího kysaného zelí.
Mám jasno.
Kromě sádla a zelí si ještě vyndám pivo, ukrojím si krajíc, namažu sádlem, dám na něj vrstvu kysaného zelí a naleju si sklenku piva. Usadím se. Po pár soustech cítím, jak se mi vrací síla.
Pozn:
1. Krajíce bych snědla tři, ale od určitého věku je dobré najet na JP nebo JT.
2. Na chleba se sádlem dávám také místo zelí česnek, nebo cibuli, okurky, rajčata atd.
3. Chleba se sádlem nebo s máslem na různé variace+ sklenice piva byla oblíbená večeře mého dědečka.