Duben 2019

Pažitka pravá

27. dubna 2019 v 11:18 | Cihelna |  Jen tak stručně o bylinkách
Pažitka pravá ( Allium schoenoprasum)
Pažitka je další z úžasných bylin, které se dají používat po celý rok.Je nenáročná na pěstování, a pokud má po vysazení dobrou následnou péči, přežije i v květináči. Obsahuje stejně jako její příbuzní, cibule a čenek, určité množství železa, vitamínů a je mírně antibiotická.
Přidávat se může do teplých jídel (např. masové směsi), ale především v čerstvém stavu je pro svou barvu ozdobou třeba i jen máslem namazaného chleba, či různých zeleninových salátů.

Pažitka patří k mým oblíbeným bylinkám. Používám ji, jakmile vyrazí ze země a je dostatečně dlouhá tak, aby se mohla seříznout cca 3-5 cm nad zemí. Kdo zrovna nemá doma česnek a chtěl by vykouzlit alespoň česnekovou vůni salátu, může vyzkoušet čínskou česnekovou pažitku, jejíž chuť česnek připomíná.
Velikonoční nádivku, do které samozřejmě hlavně patří kopřivy, si bez pažitky vůbec neumím představit Usmívající se

Pánský obraz- Otard

26. dubna 2019 v 22:03 | Cihelna |  Malby a kresby jedné amatérky :)
Příběh tohoto obrazu je manželský. Je to můj dárek k narozeninám pro mého osudového muže. Velmi mě těší, že se mu obraz zalíbil, i když jsem se musela smířit s faktem, který manžel bezemočně pronesl: " Jestli se jednou rozejdeme, ten obraz je můj, proto ho tady nenechám."
Doufám, že se obraz ze stěny, kde visí, nehne!

Není žádné interview se smrtí ani poslední slovo

22. dubna 2019 v 23:44 | Cihelna |  Na vlně života (články)
Dnešní krásný den, jeden si pomyslí, dnes by bylo škoda zemřít.
Zemřít.
Píšeš knihu s názvem Interview se smrtí? Ale kolikrát jsi potkal smrt? Kolikrát jsi ji byl nablízku, kolikrát jsi se otřásl, protože prošla kolem tebe? Otřásl jsi se a polil tě chladný pot, a přesto jsi byl šťastný, protože smrt šla jen kolem, nebo se jen zastavila a protože ještě prozřetelnost neřekla, že čas se naplnil, šla dál, šla dál sama, sama se vzdalovala, až se její obrys rozplynul.
Říkáš si, proč vůbec píše ten článek? Co tím chce říci? Ale já se jen znovu ptám, kolikrát jsi v životě potkal smrt, skutečně potkal, ne že jsi přišel a ona už byla pryč s tím, pro koho přišla.
Dnes jsem potkala smrt, v posledních pěti letech už popáté.
Není žádné interview..... smrt přichází nečekaně, tiše.
Směješ se, raduješ se s tím, koho máš rád.
Otočíš se a vidíš, jak se ti mění před očima, něco se děje, nevíš co, před 10 minutami bylo vše na pohodu. Zvedneš oči a v tom ji zahlédneš, dívá se na tebe upřenýma velkýma očima, pokyvuje ti na pozdrav a usmívá se. Sedí a upřeně se dívá. Její pohled a úsměv ti dávají signál. Zkus to, třeba budeš rychlejší.
Začíná závod s časem.
Operační sál. Prý je ještě naděje. Hodina rozhodne, zda bude šance.
Ani ne po hodině vychází lékař, nevnímám ho, vidím ji, usmála se a odchází. Odchází mlčky, ale ne sama.
Jsem doma, už nemusím být silná, nemusím zanechávat chladnou hlavu.....
Nechávám prostor emocím, mám pocit bezmoci, samoty, srdce mi krvácí.
Snažím se najít duchovní sílu: ,, Život krásný, ale krása je někdy vykoupena smutkem. Na mrtvé nesmíme zapomenout, ale teď tu musíme být pro živé.....ale to ztráta, ta bezmoc, ta už zůstane navždy.

Jedinečný den, nemusí být slunečný

20. dubna 2019 v 18:37 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...

Pozn: expresivní výrazy jsou použity proto, aby byl co nejblíže přiblížen pocit autorky. Spisovným slovem by toho nebylo dosaženo.

Minulou sobotu( jak ten čas letí) jsem změnila jeden ze svých "Co bych chtěla" na "Mám to! Dokázala jsem to!"
Jako náctiletá jsem trochu koketovala s atletikou, ale nakonec zvítězil tenis. Nelituji toho, láska k běhu i tenisu mě doprovází stále a doufám, že mi vydrží ještě hodně dlouho.
Běhám skutečně pro své zdraví a potěšení, tak jak už jsem několikrát psala, tzn. nejsem nezatížená trendy atd, není to moje životní filosofie, jen součást mého žití. Navíc jsem se dostala do části života, kdy některé povinnosti, které se od reprodukce schopného jedince očekávají, nám částečně vyřešené. Mohu si tedy tuto část užívat, i když … má to snad jediné dva nedostatky: čas, a ten zatracený věk. Ale s tím člověk nehne, tak proč si s tím lámat hlavu.
A proto se vrátm k jednomu z přání, a to účastnit se nějakého běhu v přírodním prostředí.
Moje sestra už pár let mluví o tom, jak její podřízené básní o skvělém závodě v Dobříši. Nedříve se mi ta myšlenka zalíbila, koneckonců v Dobříši jsem nebyla, jenže potom kápla "božskou". Běh je přes 8 km?! To je na mě dost a musím na osmičku naběhat, miluju tratě kolem 5 km! Jí je to fuk, tyčce jedné dlouhonohé, ale co já, která musí běhat v podprsence o číslo menší, abych si vůbec zpevnila hrudník!
Nakonec jsem se dala umluvit a začala s nabíháním. Největší problém? Najít čas. A to na začátku bylinkové sezóny není jen tak. Nakonec jsem trat byla schopna uběhnout a sestra dostala svolení k registraci. Měly se k nám přidat ještě dvě známé, ale nakonec jsme do Dobříše vyrazily jen tři. Já, mladší sestra a asi skoro o polovinu mladší známá. Musím říci, že jsem se opravdu těšila. No… a to byla chyba! Nejdříve mi radost zkazila zpráva, že poslední kategorii nemají 50+, ale 46+ . To mě rozladilo! Ale nevadí poměřím síly s mladšími. To jsem ještě nevěděla, co přijde.
V úterý jsem se sešla s jedním dodavatelem, a ten mi sáhodlouze líčil své nedávné střevní potíže.
Vůbec by mě nenapadlo, že ten moribundus na ně skočí.
Středa, tak tento den nepatřil vůbec k mým nejlepším. Po děsivém ránu, byl zbytek dne celkem na pohodu, ale i tak při čtvrtečním běhu nic moc. V pátek jsem běhat nešla, a usínala s myšlenkou, jestli vůbec pojedu.
Sobotní ráno rozhodlo, cítila jsem se dobře a stanovila si dva cíle. Když se "holky" v autě nadšeně bavily o tom, jak by to chtěly uběhnout. Seznámila jsem je i já se svými cíli: první- uběhnout to, druhý- neposrat se.
Když jsme dorazily na Dobříš, navrhla jsem, zda se nevrátíme a to poté, co jsem vyslechla několik rozhovorů právě přijíždějících běžců. Rozhovory byly typu: " Ahoj, tak co ten včerejší půlmaraton?" "Pohoda to ten minulý týden byl horší." Jiní se bavili o časech atd.
" Holky, asi jsme špatně, tohle je nějaká uzavřená komunita, podívejte se na ně, vždyť oni si uběhnou snad 8 km ještě před samotným během?"
No.. .nicméně jsem se nehodlala vzdát splnění obou dvou cílů a vyběhla jsem.
Já jsem skutečně vyběhla, ti ostatní vysprintovali. Byla jsem suverénně poslední.

Nasadila jsem své temno a běžela jsem vstříci cíli.
A tu jsem díky svému tempu předběhla i několik běžců a doběhla do cíle.
Oba cíle jsem splnila, doběhla jsem a neposrala se. Byla jsem šťastná a euforická (a to nesnáším euforické bytosti, ale nedalo se nic dělat) bylo to prostě jedinečné odpoledne.
Navíc velká pochvala organizátorům, nemělo to chybu, a jestli mi to bude shůry dovoleno, příští rok jsem tu opět.

Pomazánka z nivy a s česnekem

19. dubna 2019 v 20:49 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Dnes byl krásný den, nikam jsem nemusela, a celý den jsem strávila na zahradě. SAMA!!! Mezi záhony bylinek mi nic nechybělo, kolem půl sedmé jsem měla hotovo: zalito, přikryto, zavřeno. prodáno. A hladová. Ale že by se mi chtělo něco vyvařovat?! To ne.
Jsem u ledničky, otvírám ji a lustruji, na co mám tak chuť. Hm… pivčo, dobře chlazené…dobré…tak co dál?
Ale… niva a jogurt? Bio?! Proboha, od kdy si chlapec kupuje biojogurt? Musím mu domluvit. I když do pomazánky se hodí.

Už strouhám česnek, nivu a přidávám yogurt, všechno dobře promíchám. Tak kolik chlebů? Jeden? To si jen polechtám žaludek! Dva? Děvče, dnes jsi udělala tolik práce! Tři! Souhlasím sama se sebou.
Krájím tři krajíce, mažu je pomazánkou, a aby se jedlo i očima, zdobím chleby pažitkou a krájím rajčata. K tomu sklenice piva (velká).
Výtvor se mi líbí, jsem spokojena sama se sebou (opět, dnes je fakt můj den).
No… snad mi ty tři chleby budou stačit ?!


Toulavé srdce, toulavé boty...

16. dubna 2019 v 21:47 | Cihelna |  Vzpomínky na minulost
Milá Paměti,
neozvala jsem se Ti nějakou dobu, za to se Ti omlouvám, ale dnes bych se Tě chtěla zeptat, zda si pamatuješ na mého předka, prastrýce, který prožil velmi pozoruhodný, i když asi nelehký život.
V rodinné kronice se o něm můžeme dočíst, jak neklidné, toulavé a zároveň dobré srdce bilo v jeho těle.
Toto je zápis z kroniky:
…… byl třetím synem narozený …/… 1841. Z vypravování otcova a sousedů, jakož i z jeho dopisů, vím o něm toto: byl silné a vysoké konstrukce tělesné. Byl dobromyslný, ale nestálý, se sklony k dobrodružství, nábožensky založený. Chodil několikrát za rok na Sv. Horu, a to tak, že do večera pracoval na poli, večer se sebral a šel na Sv. Horu, kam do rána dorazil. (Sv. Hora je vzdálena asi 50km). Druhý den byl večer zas doma. Jednou byl v klášteře jako bratr laik, ale opustil klášter brzo. Také si prý rád zapytlačil. Před léty ukazovali mi sousedé pěšinku a sedátka, které udělal v lese na vrchu "Okrouhlík".
Když se rozhlásilo objevení zlata v Americe, odjel do Kalifornie, kdež pobyl jako jeden rok jako zlatokop. Cestu do Ameriky konal jako topič nebo dělník na lodi. Z Ameriky si přivezl nějaké peníze, ale velké bohatství to asi nebylo. Vzdor tomu, zřekl se svého podílu z dědictví po otci ve prospěch sestry, které tím dopomohl vdáti se do velkého statku (bohužel, vdala se nešťastně, což ještě napíši). Tragédie sestry jej trápila, dávalť si za vinu, že se provdání to nejvíc přičinil. Jel pak znovu do Ameriky za zlatem, ale měl ještě méně štěstí než poprvé a vrátil se brzo domů.
V roce 1870 odjel na Volyňsko do Ruska, kde koupil asi 300 měr pozemků v obci Terebno u Lucku. Tam se oženil a měl se ženou 4 děti. Jeho nestálá povaha jej však hnala zase jinam a stěhoval se na Kavkaz. Tam se rozstonal a vrátil se zpět , kde měl ještě hospodářství pronajaté. Brzy po návratu z Kavkazu zemřel …/… 1899.
Vdově po něm se vedlo špatně, dle jejího dopisu4, a poslala ji tam matka a strýc nějakou podporu…..
Kronika pokračuje dál, ale to jsou jiné příběhy. Tímto příběhem jsem Ti chtěla přiblížit a připomenout fakt, jak důležité je znát své kořeny, protože pouze tak se uchovají někdy až neuvěřitelné životní příběhy našich předků.

Dárek od kamarádky

15. dubna 2019 v 21:01 | Cihelna |  Malby a kresby jedné amatérky :)

Dárek od mé skvělé kamarádky, hned jsem si ho namalovala.


Co byste dělali kdyby….

11. dubna 2019 v 22:33 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...

Tajemný les může být i úžasné místo na hraní, podnikání dobrodružných výprav, dětských bitev, prvních schůzek, přirozené sportoviště pro snad všechno.
Na druhý konec lesa jsme moc nechodily, ale část bližší k usedlosti jsme znaly jako své boty. Navíc, když už jsme nebyly úplně malé a byly jsme vybrány na naše první atletické závody, abychom reprezentovaly školu v běhu ( ani nevím, co to bylo za závod) a bratranci se nám vysmívali, že běháme jako postřelené kozy( dodnes nevím, jak běhá postřelená koza), můj otec se ustrnul, vzal nás holky do lesa na cestu a naměřil nám přes les a kolem jezera okruhy.
A tak jsme "trénovaly" i s "kámoškama" a bratranci se nám i s "kámošema" posmívali, takže ve finále jsme si začali nadávat a porvali se jako koně. (sladké to dětství Mrkající). Když jsme tu později běhaly jako mladé holky, jak se k nám rádi přidávali a ještě nám pochlebovali, jak jsme úžasné….
Zpět však do pozdního dětství.
Jednou si takhle běžíme poslední kolo přes les, jazyk na vestě, už bylo šero, když moje sestra povídá:
"Co byste dělaly, kdyby se teď tady objevilo divoké prase!?"
Se sestřenicí jsme se na sebe podívaly, jako jestli má všech pět pohromadě, načež sestra dál povídá:
"No schválně, co byste udělaly?!"
I když jsme jí nejdřív odpověděly, zbytek cesty jsme se nebavily už o ničem jiném…
Tak co byste udělali, kdybyste při běhu v lese potkali to divoké prase ? Mrkající

Tajemný les (1.část)

9. dubna 2019 v 22:32 | Cihelna |  Na vlně života (články)

Tajemný les plný tajemství. Co všechno v něm může zmizet, čí tajemství skryje a která nevyjdou na světlo boží až do té doby, než je někdo prozradí, tedy pokud je prozradí a pokud si dotyční nevezmou své tajemství do hrobu. Kolika pověstmi je takový les opředen a kolik je na těchto pověstech pravdy….
Zvědavost zabila kočku.
To jim říkával dědeček, když poslouchaly, co neměly, vlezly tam, kam neměly, dělaly, co jim nedovolovali a šly tajně tam, kam nesměly.
Ale ženská zvědavost je posedlost, a u malých slečen, násobeno třemi, je přímo nepřekonatelná.
Uprostřed lesa je staré polorospadlé stavení. Říká se, že je prokleté, že do studny na zahradě skočila ze zoufalství služka. Říká se, že je to divné místo.
" Ne abyste tam holky chodily, ne, aby vás napadlo tam vlíst!"
Kolikrát to slyšely, kolikrát se odhodlaly a ztratily odvahu. Ale jednou, jednou přijde ta chvíle, kdy se rozhodnete.
Jdete, adrenalin vás pohání, dodáváte si odvahu, les znáte. Znáte ale jen na dohled ke stavení, dál ne. Najednou jako byste byli v jiném světě, světě samoty, kde se ztratíte a už vás nikdo nenajde. Už nemáte tu odvahu, ale cosi ve vás, vás nutí jít dál, už ani nechcete, ale musíte. Vlezete dovnitř, najednou máte pocit, při kterém vás mrazí. " Co když se něco stane, co když tu někdo je?!"
Uslyšíte kroky, jako když se někdo pomalu plíží. Stmívá se.
Zvědavost zabila kočku.
Nějaký tvor proběhl pod oknem.
To už je moc, zachvátí je panika a strach. Utíkají, co jim nohy stačí.
Doma v bezpečí se sejdou, jedna sáhne do hluboké kapsy.
" Co to máš? Cos to tam sebrala? Co když tě viděl ten, komu to patří a teď si pro to přijde?"
"Musíme to vrátit a hlavně nikomu to nesmíme říct!"
A opravdu, vzít cokoliv z toho stavení byla chyba……
Ne nadarmo tajemná místa mají své tajemství……
Zvědavost zabila kočku, tyhle kočičky naštěstí jen vyděsila na dost dlouhou dobu.

Negrova hlava

7. dubna 2019 v 7:58 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.

Nesmět jíst čokoládu, pro člověka, který k ní má kladný, dokonce vztah láskyplný, to musí být peklo. Už jenom proto, kolik náladu povznášejících receptů existuje. Tento recept mám od máti, která ho má od mé babičky a už tenkrát byl na ušmudlaném a lety pomačkaném papíru, ale proč si tuto slaďoučkou lahůdku nepřipomenout?
Co tedy potřebujeme? Nejdříve velký plech. Nemá cenu, patlat se malou dávkou, když jde o takovou dobrotu!
Další postup je následující , takový jako na zmíněném papíru:
8 žloutků+8 lžic cukru utřít + přidat citrónovou šťávu
mouku podle potřeby, trochu vody a sníh z bílků
peci na plechu,
utřít máslo s cukrem moučkovým, přidat uvařený krupicový krém, promíchat a na piškot namazat
2 šlehačky ušlehat s moučkou na krém, nazdobit, vršek polít čokoládovou polevou (rozpustit čokoládu s trochou másla) a dát vychladit.
Potom jen nakrájet, usadit se a vychutnávat.


Zase čokoláda

6. dubna 2019 v 9:47 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Tak si tak běžím a s úsměvem mě napadá, jak málo stačí, aby se člověk dokázal pomalu celý týden zaobírat jednou věcí. Stačí jen, aby se o ní začalo mluvit, aby ta věc, či cokoli jiného bylo součástí, třeba i nepatrnou, vašeho života.
Běžím a musím se v duch smát, jak mou mysl a obrazotvornost v každé volné chvilce pohlcuje ČOKOLÁDA, a to jakákoliv!
Vzpomínám na to, že kvůli zbytku čokoládové polevy jsme se jako děti dokázaly i poprat. Šlo totiž o to, kdo první ukořistí rendlík se zbytkem, kde toho bylo nejvíc, na koho zbyde stěrka, na koho nůž a na koho nic!
Běžím a nadechnu se, je krásný den, už jsem na vinici, přesně v polovině, sice jsem chtěla běžet všechno vkuse, ale kašlu na to, sedám si na lavičku a dívám se do kraje.
Napadá mě písnička, kterou často zpívala babička: Čechy krásné, Čechy mé….
Já se ale musím trpce usmát: Proč vás chce pořád někdo ničit!

Gradara

5. dubna 2019 v 19:22 | Cihelna |  Malby a kresby jedné amatérky :)
Gradara, místo na obraze skutečně existuje, kdysi jsem ho navštívila. Ke středověkému městečku se váže příběh tragické lásky mezi Franceskou a bratrem jejího manžela. Ale i když nejste na lovestory, je to příjemný výlet.

Pohoda, klídek a čokoláda. (Ze zápisků běžkyně s pěti křížky)

1. dubna 2019 v 22:59 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Za 14 dní si splním jedno přání. Čeká mě běh na 8km. Těším se. Ne že bych byla ta typická běžkyně se štíhlou postavou, tj. dlouhé nohy, malá prsa, ukázněná ve stravování, naplněná znalostmi o tom, jak běžet, dýchat, jak si měřit různé tělesné funkce.
Tak to nejsem jáJ. Já běhám od té doby, kdy jsem se naučila jak se postavit na nohy. Od mala neklidná… Pro mě je běh, součástí životního stylu, ať je v módě, nebo ne. Běhám, protože chci a zatím mohu.
Běh pro mě pohoda a klídek, duševní sprcha, očista, čas, kdy si mohu přemýšlet o čem chci, jak chci….a nebo nemusím vlastně nic. Prostě pohoda, klídek….pokud jde o tři, čtyři možná pět km. Ale teď musím naběhat na osmičku.
A protože je ke mně věk škodolibý, rozhodla jsem se upravit jídelníček, ne drasticky, např. nejím bílé pečivo (ale to vlastně nejím, protože mi nechutná), možná jsem o tom asi jenom přemýšlela, že se rozhodnu upravit jídelníček…. No, někdy člověk zůstane jen u myšlenky.
Tak si běžím, nasadím tempo, říkám si to je "dobrý", to vydržím. Jeden kilák, druhý….sedmý…
už to není taková pohoda a klídek, už běžím tak trochu na vůli, povzbuzuji se siláckými řečmi jako, že nejsem žádná sr*čk*, že na to mám, že kdybych byla na horách, přece nezmrznu 100 metrů před "chatou"...
Mozek začíná přemýšlet jinak, mysl začíná mít tekuté skupenství, mozek mění tvar na půllitr, šedá kůra mozková dostává úžasnou zrzavou barvu hořkého vychlazeného piva. Slyším ten zvuk otevření lahve, vidím sklenici s dobrou mírou a bílou pěnou. Pavlov by ze mě měl radost.
Konečně v cíli!
Jsem doma, první co udělám, otvírám lednici. "No to není pravda!! Heineken! Ten nemám ráda! To raději vodu s citrónem. Kde je citrón?! Ani limetka! Zas všechno snědli!" Nalívám si jen vodu. Naštvaná, unavená, otrávená se otočím….. A…a v tom ji uvidím……
Z mísy se sladkostmi na stole se na mě s lákavým pohledem usmívá. Ta, jež obsahuje víc než 70% kakaa. Ta, která má zalarmovat pocit radosti. Tak pojď ke mně ty má věrná kamarádko!
Natahuji ruku, rozbalím ji a…..a už se rozplývá na jazyku, už mi zahřívá žaludek.
Jsem spokojená sama se sebou. Prostě pohoda, klídek a čokoláda.