Květen 2019

"Našlapuj opatrně".

28. května 2019 v 22:04 | Cihelna |  Na vlně života (články)
Věta, která nás s různým intonačním zabarvením provází po celý život, anebo alespoň některé z nás. Kolikrát jsme ji slyšeli a budeme slyšet. A kolikrát jsme ji řekli a řekneme.
Se sklenkou dobrého veltlínu v ruce, začínám vzpomínat a biograf v mé paměti začíná promítat krátké filmy.
Našlapuj opatrně…. s ochranitelským, mateřským hlasem mi určitě říkala máti, když jsem se pokoušela o první krůčky….
Našlapuj opatrně…. slyším i dnes z úst mého dědečka, když jsme s dědečkem lezli po hambalkách nad stodolou nebo na půdě.
Našlapuj opatrně!! slyším přísný hlas babičky a Marie, když jsme sbíraly byliny.
Našlapuj opatrně! vzpomínám, jak mi říká moje sestřenice na jedné naší dětské výpravě, při zkoumání polorozpadlé ruiny nebo když jsme zkoušely sílu ledu ( ještě že se to naši nikdy nedozvěděli)
Našlapuj opatrně, říkáme si s holkama, když jsme se vracely z nějakého vydařeného " tahu" někdy k ránu, a stejně naše matka nebo teta stály ve dveřích jako bohyně hněvu.
Našlapuj opatrně, slyším hlas mladého muže, který mě chytá, když přecházím lávku, drží mě pevně a já si přeju, aby mě nikdy nepustil….
Našlapuj opatrně, přestávám dýchat, když se otočím a vidím svého čtyřnohého přítele, jak mi jde v patách v řádkách čerstvé bazalky a nemůžu nic dělat, aby si náhodou nesedl, nebo nezačal radostně vrtět ocasem.
Našlapuj opatrně, radím sama sobě, když potřebuji vyřešit problém ke svému spokojení a vím, jak jsem vzteklá.
Našlapuj opatrně, opakuji si dokola, když vím, jak nepříjemnou věc musím říci těm, co mám ráda a vím, že každé řešení je špatné.
Našlapuj opatrně, slyším sama sebe, stejně jako moje matka, když se moji chlapečci pokouší o první krůčky.
Našlapuj opatrně, šeptám sama sobě, když se dívám na své sladce spící blízké a musím odejít dřív než oni.
Našlapuj opatrně, říkám si, když poslouchám své lásky-synky mluvící o svých snech a mám se na pozoru, abych je nepošlapala.
Protože i já si přeji, abys našlapoval opatrně kolem mých snů a držel mě stejně pevně jako tenkrát……

Rajčata a mozzarella poprvé

27. května 2019 v 21:16 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
V sobotu byl skutečně krásný večer, takový, který svádí sednout si na zahradě a jen tak relaxovat…. jen tak nic nedělat a jen tak sedět, povídat si nebo rozjímat.
A také pojíst něco dobrého a rychlého. Kdo by chtěl marnit čas v kuchyni?!
Ideální je studená kuchyně, pokud budeme předpokládat, že lednička není úplně vyjedená.
Tak.... co tam máme? Rajčata, mozzarella…to by šlo…zbytek bílého vína…taky dobré.
V kuchyni vezmeme česnek, olivy, pečivo, olej balzamico, nádobí a jde se na terasu. Na záhonech zbývá jen natrhat bylinky. Dnes si dáme bazalku, pertželku …to stačí.
Začneme tvořit. Nakrájíme mozzarellu, rajčata, vše vyrovnáme na tác, posypeme česnekem (kdo ho nemusí, nevadí, i bez něho je to lahodné) bylinkami, zakapeme olejem, balzamicem( podle chuti).
Jíst se má nejen ústy, ale i očima či vůní.

Na stole, kromě obloženého talíře, se objeví, olivy, pečivo, lahev nedopitého bílého vína ( není podmínkou, může být i plná, právě otevřená Usmívající se), voda s citronem, oleje, bylinky…. vlastně si můžeme přidat nebo odnést, co chceme…..hlavně, když nám bude chutnat….. a přitom si i jídlo vychutnat a koneckonců i v pár minutách "načmárat".


Nejen pro ženy :)

25. května 2019 v 20:55 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...

Sobotní ráno! Hurá! Jsem…………sama…….doma!!!! Sama?! Skutečně! Máti je ve volební komisi (ve vesnici by se totiž bez ní neodvolilo, sám starosta ji byl požádat, zda by se mohla zapojit, to znamená dnes nebudou žádné podnětné rady, které mě vytočí) Všichni muži jsou na fotbalech ( jako hráči nebo fandové) Prostě neskutečné!!!
Tak trochu přemýšlím, jestli mám vstát? Asi jo… zacvičím si, něco lehkého posnídám a půjdu běhat a uvidíme.
Ale první věc, kterou udělám, beru do ruky mobil a čtu, co nového ve světě. Hmm… novinky…
Zaujme mě článek o 50+ a o tom, že makteting neví, jak je oslovit.
Jsem po snídani, dnes běžím sama, mám klid na "filosofování".
Tak makertingové společnosti neví, jak oslovit skupinu 50+?!
A to je pravda! ( teď odlehčeně - už rok na sebe nemohu sehnat kostkovanou sukni, která by se mi líbila! Ne, že by nebyla! Ale copak si mohu dovolit sukni, která je těsně pod "prdel"!
Článek byl o tom, že dnešní 50+, nejsou "ta" generace, která tvrdí, "už jsem starý", ale jsou zajímavou cílovou skupinou. A to je také pravda! Dnešní, podle mě velká, část 50+ spíš dává najevo " hej, chci se bavit, chci utrácet a chci si " kurva" užít ten zbytek života, co mi zbývá, tak se snažte vy "would be" marketingové společnosti ! ( prostě chci svou kostkovanou sukni v přiměřené délce, jo a ještě chci také elegantní tenisové a běžecké oblečení!!! Ne, takové, jako že jsem nevkus sám!!!).
Dále, že většina z nás 50+, když uvede svūj věk, má to být signálem , aha ,zkušenosti, pravděpodobně už žádné děti, hlavně děti už odrostlé a ne, že jakmile bych uvedla datum narození, bylo by to v "pytli", pokud by to byla firma neznající, že nejlépe fungující je skupina "mixlá" jak mladými tak i těmi s vyšším věkovým číslem.
A proto apeluji na to, že je nezbytné se o nás 50+ zajímat a hýčkat nás, protože jsme akční, daleko akčnější než by se někomu mladšímu mohlo zdát.
My jsme totiž zažili totáč a změna koncem roku 1989 většinu nás nakopla k tomu, abychom byli "akční", naučili jsme se, jak podnikat, museli jsme se poprat s IT ( navíc, my počítač používáme, nehrajeme jen hry), mobily, zajímáme se o to, co se děje kolem nás a další věci.
Jsme to my, o koho byste se,vy, marketmakeři, měli zajímat!

Bez nápadu

23. května 2019 v 22:57 | Cihelna |  O čemkoliv
Už od pondělí přemýšlím o tom, co vlastně já a 7 miliard lidí. Možná je to prací, možná únavou, ale můj mozek mi jaksi naznačil, že má jiné priority a tímto se zabývat nehodlá.
A tak sedím, před sebou notebook, na kterém překládám svému nepoučitelnému kamarádovi obsílky za pokuty, které dostal v Německu ( on se totiž asi do konce života nepoučí o silničních pravidlech a stále bude přesvědčen, že omezení rychlosti je o tom, aby se nedodržovalo).
A tak tu tedy sedím, otrávená z překladu, jedním okem pozoruji hokej a jediné, co mě napadá je, že by mě zajímalo, kolik lidí z těch 7 miliard překládá obsílku z němčiny do češtiny, a dokonce si i sama odpovím. Nikdo. Tak co vlastně já a těch 7miliard lidí? No… toť otázka… Na kterou odpověď ne a ne přijít...

Důležitý recept

18. května 2019 v 22:39 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Konečně krásný podvečer, znaveni, ale spokojeni scházíme se, kde jinde, než na terase. Co si dáme dobrého k jídlu? Dámská část, která strávila den na zahradě, se po sobě podívá: " No, že by se nám chtělo vařit?!"
Ještě že máme to mládí! Základem vaření 21. století je mít ta správná telefonní čísla.
" Objednáme pizzy." rozhodne mladší syn.
Všichni souhlasí, kupodivu bez rozdílu věku.
Pizzy dovezou do hodiny. Dost času, udělat saláty, nachladit pití, usadit se, stačit se pohádat, usmířit se, nalít si pití.
Ani ne do hodiny jsou pizzy na místě. Večeře může začít. Různé druhy pizz, salát z leďáku, šopák, a hlavně….pro dámy sekt, pro pány pivo…
Nic nám nechybí, kéž ještě přijde mnoho podobných večeří.

Dámský obraz- pinot+ karty

18. května 2019 v 22:13 | Cihelna |  Malby a kresby jedné amatérky :)

Pro dobrou pohodu, umět se odměnit...

Když má někdo místo mozku fotbalový míč.

18. května 2019 v 11:28 | Cihelna |  Zápisky fotbalové matky

K tomuto článku mě dovedl nedávný nedělní oběd.
Když má někdo místo mozku fotbalový míč, díkybohu, nemusí to být až takové nadělení, neboť míč má pevný tvar, je chráněn koženým obalem a uvnitř má jakousi duši hustě naplněnou, sice vzduchem, ale alespoň něčím. Vnější obal (klasický) je sešit z víceméně pravidelných tvarů. Jednoduše řečeno, mozek ve fotbalistově hlavě není plochý ani prázdný.
Vzhledem k tomu, že po většinu svého života jsem nucena poslouchat "moudra o fotbale", a pečovat o své fotbalisty, mohu tvrdit, že jde velmi pozoruhodnou mutaci lidské populace, hodnou zkoumání, protože snad neexistují dva stejní jedinci a při tom v mnoha ohledech se jeví jako totožní.
Situace: neděle, kolem dvanácté, jídelna.
Na oběd se objevil i starší chlapec. Začínáme jíst, upozorňuji přítomné, že se chci v klidu najíst a že se dodržují pravidla stolování, jinak… odcházím. Řeči o fotbale až po hlavním jídle. Z jejich výrazu ve tváři čtu, že bych si tu buzeraci taky mohla odpustit. Svým výrazem odpovídám: " Ani náhodou!"
Jsme po jídle, podává se dezert.
Začíná konverzace. Jak jinak než hlučnějšího rázu, temperament se těžko skrývá, nucený klid u jídla byl pro chlapce vyčerpávající.
" Mutti, víš, jak sem se ptal na ty slova, jak si měla v tom článku, co si četla minulý týden."
" Jo, myslíš ta slova explicitní a implicitní?"
" Nó, přesně ta, tak sem je využil." haleká mladší synek a šibalsky se usmívá.
" A kde, vole, ( "Neříkej bratrovi vole, nesnáším, když si nadáváte" ječím. " Ježiš, vždyť mu nic neřekl." zastává se manžel) v kabině jó? ´´ S manželem se válí smíchy ( já si jen povzdechnu, prostě jsou hrubozrnní, co nadělám).
"A co to je? To jak s to říkal?"
Mladší synek tedy vysvětluje význam nově nabyté slovní zásoby.
" Aha." smějou se dál.
"Maminka se nesměje, no, ona totiž neví, co se děje v kabině?!" zase smích. Co se děje v kabině, o to snad ani nestojím vědět a dívám se na ty tři. Zvedám se, protože vím, co přijde, rozbor zápasů od premier league až po místní pralesní ligu.
" Ne, mami, počkej, schválně jestli to bylo dobře? Do třídy k nám chodí taková přechytralá blbka, ale hezká, nemusíme ji, fakt si o sobě myslí, nevím co. A když jsem klukům líčil zápas, řekla něco jako, že by ji zajímalo, jestli jsou fotbalisti tak hloupí, jak se říká. Tak ji řikám, ty nic neděláš a jen se šprtáš, já trénuju pětkrát tejdně, učím se jen když mám čas a mám dvojky a trojky. Tak co myslíš? A ona nato, prej, jak to myslíš? Tak sem řek´, když jsi mi nerozuměla imllicitně, řeknu ti to explicitně…. To si může myslet jen blbá kráva!"
Během smíchu dotaz staršího: "No a co ona na to?"
,, No nic, jen čuměla.Tak ji říkám, aha.. ty nevíš, co je implicitní a explicitní, tak jestli chceš, já ti to vysvětlím. Implicitně je, že ti to neřeknu přímo, ale samosebou se ví, co myslím a explicitně, že ti to musím říct přímo, přesně, abys to pochopila."
Huronský mužský smích. Nechápu. Ale v podstatě si naběhlo děvče samo. Povyšovat se není moc pěkná vlastnost.
"Tak to v kabině fakt neříkej, hlavně nemluv explicitně s trenérem."
I starší překvapil.
" Já zas vím, co znamená tacitní znalost, to je taky dobrý slovo, tudle jsem ho použil, když jsem se chtěl s jednou holkou…"
"A dost! odcházím, bavte se o fotbale, to vám jde nejlépe!"
" ….seznámit…. mamí, neodcházej, řekni mám ještě ňáký slova….
Dělám, že neslyším a odcházím dál. Moji snahu udělat z nich milovníky umění a historie nevyšla, alespoň že do divadla chodí rádi.
Z jídelny se ozývá mužský smích. Jeden by nevěřil, jak význam slov explicitní, implicitní a tacitní dokáže obohatit a pobavit mé milované fotbalisty.

Takový všední den…

14. května 2019 v 22:30 | Cihelna |  Na vlně života (články)

SMS dopoledne: Ahoj, změnili mi trénink, musím tam být už 15.15, můžeš mě, prosím tě, hodit, jinak nestíhám.
Protáčím oči, hroutí se mi program, ruším a přehazuji jednání, navíc večer mám lístky do divadla. Jediné, co odmítám rušit, je kosmetika. Na tu prostě musím!
Po kosmetice vyzvedávám synka, odjíždíme domů pro věci a s směr Praha.
Jsem na čekané, dojdu do Kaufu a otvírám notebook. Konečně klid, dívám se na téma týdne.
Díky klidu a tomu, že si vypínám telefon,napadá mě o čem psát.
Z auta pozoruji pohyb a napadá mě, že…..
…..jako Češi máme na rozdíl od některých jiných národů to štěstí, že ani netušíme v jakém klidném zákoutí si žijeme, jaké štěstí máme, že jen přihlížíme všem těm civilizačním zvěrstvům a přírodním pohromám, nad kterými zůstává zdravý rozum stát. A přesto je v této zemi pořád víc než dost lidí, kteří, i když jim osud nepostavil do cesty žádnou tvrdou zkoušku, jež by je srazila na kolena, někdy až velmi brzo rezignují na své životní zážitky, vzdávají se jich, netouží po nich a jen odevzdaně stárnou a zbytečně propásnou už i tak krátký čas vyměřený každému z nás.
Jednou mi kdosi řekl, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní. A opravdu, jsou zážitky, o které nikdo z nás nestojí, vymazal by je z paměti. Ačkoliv navzdory všemu špatnému i dobrému ve finále jsou všechny naše zážitky a vzpomínky součástí příběhu, ve kterém jsme často velmi krutým způsobem ničícím naši duši nuceni odrazit se ode dna, najít sílu a odhodlání (někdy i povinnost k našim nejbližším), roztáhnout pomyslná křídla, mávat s nimi tak dlouho, dokud se nevzneseme. Alespoň trochu. Bývá to těžké, někdy naše mysl umdlévá, ale pokud jsme zdraví jedinci s nepatogenními stavy, má být pro nás sdělení, že život je jedinečný dar celoživotním závazkem.
Když si vzpomenu, kolikrát mě prozřetelnost nechala padat dolů, a kolikrát se mi vysmívala, ať jsem ráda, že tohle není ještě to úplné dno. Jak mi ta zkušenost stačila, abych se zbytkem duševní i fyzické síly ztěžka vstala a říkala si " sedmkrát upadneš, osmkrát vstaneš!" Život mám jen jeden a nevzdám se ho, navíc mám pro koho žít! Proto pomalu roztahuji křídla a stoupám tam, kde je krásné létat, a to v oblacích, pozorovat naši krásnou zem a snést se dolů jen, když je třeba nebo se nám prostě jen tak chce.
Proto přeji všem dobrým lidem, aby mohli létat v oblacích většinu svého života. A jen občas, někdy slétli pod obláček, aby nezapomněli, jak si létání v oblacích vážit v každém čase svého bytí.
Tečka.

Přichází synek, můžeme odjet domů, doufám, že na kruhákách nebude fronta, je 17.45, představení začíná v 19.00.
Konečně doma, rychle se převlékám, jsem unavená, nic nevymýšlím, beru si kalhoty a sako.
Nasedám do auta, kamarádky ironicky procedí, jdeš přímo z jednání? Smích. Jsem unavená, nekomentuji to.
Sedím v divadle, představení Mužem i s mužem začíná, diváci se baví. Jsem unavená, sleduji děj, představení, tak trochu z mého pohledu realistická "bitter funny story". Ptám se sama sebe, jestli to diváci také tak cítí.
21.30 konečně doma. V myšlenkách se vracím k tomu, jak je důležité dostat se na křídlech do oblak.

:Slavnosti sněženek žijí(Ze zápisků běžkyně s pěti křížky)

4. května 2019 v 8:53 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Konečně v běžeckém, konečně si vyrážím se sestrou zaběhat.
"Tak kudy a kam dnes? A hlavně kolik?"
"No, podle toho, kolik máme času."
"Asi tak "hoďku."
"Hm, tak co běžet k vesnici. pak po dálnici a zadem zpět."
Dálnice není nic jiného,než kdysi rozhodnutí soudruha předsedy JZD o tom, proč jezdit po staré cestě, když on zbuduje mezi poli rovnou cestu. Dnes je to jen tankodrom, pro traktory a znehodnocení pozemků, ale naštěstí se tu dá běžet a pokud potkáte řidiče, který má pravděpodobně tu úchylku, že si buď chce dobrovolně urazit kolo, nebo chce kličkovat mezi dírami, což je zbytečné úsilí, protože se stejně do každé páté trefí, nevadí vám to, neboť řidič téměř nejede, max "na jedničku".
Rozbíháme se a já nadávám na ten zatracený vítr, a už abychom byly na dálnici. Vbíháme na dálnici a v dálce cosi bliká.
" To snad není možný, prosím tě, kdo tady může co převážet, ještě nadměrnýho?!"
A běžíme dál.
" No to snad není možný!" začínáme se smát a hlavně kynout rukou k pozdravu.
Proti nám jede se svým vozem a s blikačkou na střeše sám velký náčelník hasičského spolku a zároveň starosta obce, je asi spokojen, protože zdraví s nadšením. Za ním jede traktor s valníkem. V traktoru kromě řidiče na nás mávají ještě další dva a na valníku stojí opřeno asi deset dalších členů spolku a hrdě se opírají o budoucí máj, která za veselí a přítomnosti velké části obce bude vztyčena na návsi, Samozřejmě samí chlapi. Smějí se, halekají na nás a zdraví. My kyneme rukou a zdravíme také. Tím ale konvoj nekončí.V závěsu za traktorem jede další vozidlo, na jehož korbě jsou další členové spolku a převážejí majky pro svobodné dívky a opět stejný zdravící ceremoniář. Teprve za nimi jedou konečně auta s dalšími členy a jejich dětmi. Opět všichni máváme a zdravíme se.
Naštěstí oni jedou na jednu a mi běžíme na druhou stranu.
" Tak tady chybí jen to zastřelený divoký prase!" smějeme se a zpíváme si melodii ze známého filmu.
Měníme směr a vracíme se domů. Vtom se lekneme a zaječíme. No…bylo by zajímavé vědět, kdo se lekl víc, jestli ten zajíc, nebo my.
Mou milou sestru napadá její odvěká otázka:
" Co bys dělala, kdyby to bylo divoké prase?!"
Tentokrát jsem na odpověď připravená.
"Slušně bych pozdravila a běžela bych dál." (Kdo by řekl, že tak brzy využiji tvůj komentář, Modroočko. Ještě jednou díky.)
Smějeme se, zbytek dojdeme, zážitků bylo dost.
Je ale uspokojivé vědět, že v tomto už tak nepochopitelném světě, pořád ještě existují zvyky, které lidi dodržují už po staletí.