Červenec 2019

Jít si jen zaběhat ( Ze zápisků běžkyně s pěti křížky)

31. července 2019 v 15:14 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Představte si krásné nedělní dopoledne. Takové, kdy víte, že nic nemusíte, jenom můžete. Můžete se ráno jen tak probrat, lehce posnídat, skutečně jen lehce, obléknout se a jít si zaběhat, aniž byste se trápili tím, že musíte uvařit, protože jste se prostě rozhodli, že vařit nebudete. Koneckonců vůbec totiž netušíte, co vás během vašeho pobíhání po krásném českém venkově potká.
Tak tedy, je krásné nedělní dopoledne, slunce ještě neuhodilo ve své plné síle, a vy cítíte, že dneska byste mohli běžet, jak se říká jako srna brna, protože vám to vaše srdce- ta jedinečná pumpa vašeho života umožní prožít.
Nasadíte tempo, při kterém si stačíte i sdělit zážitky s uplynulého týdne, ale po pár metrech zjistíte, že to nemůžete "udýchat", a tak zmlknete a jen se kocháte.
Ale nic není dokonalé. Vybíháte kopeček, srdce vám pumpuje o stošet, když se proti vám vyřítí traktor.
" Prosím tě, raději zastav, to je Jalovec, to je hroznej vůl, ten nikdy neví, kudy jede, tomu je úplně jedno, jestli jede po cestě nebo škarpou." varuju sestru a ta poslušně zastavuje a sleduje vozidlo.
" Máš pravdu, ten vůbec neví, kde jede?! podivuje se sestra a kroutí hlavou. Řidič kolem nás prosviští v traktoru, aniž by zjistil, že vůbec někoho potkal.
" Buď ráda, že jsme nepotkaly Snipera, ten by nás sestřelil a ještě přejel."
" Koho?"
"No Snipera, ty nevíš, komu říkají Sniper? Mladýmu Plátkovi."
" Ten ale prej fakt nevidí?!."
"To mu vůbec nevadí. Naštěstí prý nejezdí po hlavní, aby ho nechytli a v lese, aby to nenabořil do stromů. Smůlu máš, jen když se řítí proti tobě po polňačce, ty nevíš, že je to ten magor a nezdrhneš do bezpečného místa. Ale dnes bude vyspávat, včera na hřišti něco slavili až do rána. Teta volala ráno máti, že prej tam byl bordel asi do čtyř do rána a že si bude stěžovat starostovi."
" Hm.. ve vsi je jen málo lidí, na které si ještě nestěžovala, že si někdo nestěžuje na ní, babu jedovatou."
A tak běžíme dál, mezi poli, člověk se kochá krásou krajiny, klid, slunce svítí, prostě zemský ráj to na pohled.
"Podívej se kdo to je? No, ten ji má jak z praku. Vždyť se neudrží na nohách!?"
"Myslíš na kole, to je fakt k naštvání, když nepotkáš nablblé páníčky s volně pobíhajícími psy, ječícími, že on nic nedělá, přitom máš psa pomalu v noze, tak se zas vyhýbáš vožralům."
Postava nás míjí s nepřítomným pohledem, plně se soustředící na řízení kola.
"Ahoj Fanyne," zdravíme opilce, ve kterém jsme poznaly muže vzdálené sestřenice.
To byla chyba. Alkoholem zmoženého Fanina jsme vytrhly ze soustředění se na jízdu, takže s sebou okamžitě i s kolem praštil do škarpy.
"Jestli se mu něco stalo," kroutím už otráveně očima a vracíme se k němu. To už Fanyn neví o světě a chrápe ve stínu pod stromem.
Usoudíme, že ho raději probereme a zjistíme, zda mu něco není.
"Jéé, andělé, jsem v nebi," s přihlouplým úsměvem pronáší Fanyn (asi reakce na moje světlé vlasy a ségřin bílý ohoz).
"Fanyne, jdi do prd*le, jaký nebe, si vožralej jak prase, je ti něco!?" vztekle na něj ječím ( navíc, já a anděl, tak to mi v mém věku nemůže říct snad nikdo ani v delíriu)
Sestra mezitím konstatuje, že mu nic není a co s ním?
"Mám číslo na Hedu, ta si s ním poradí." ( Heda, naše vzdálená sestřenice a manželka Fanyna. Dobrosrdečná osoba, rozměrů metrosmdesát velké statné koulařky, se zálibou opravování čehokoliv a moderních technologiích, oblíbená barva černá, teď oblíbená věc- čtyřkolka).
" Čau, se děje?"
"Čau Hedo, celkem nic, ale při běhu jsme natrefily na Fanyna, je vožralej jak prase, spí tady pod stromem."
"Zadej polohu, jedu."
"Podle hlasu, myslím, že se má Fanyn na co těšit." Významně s malou dávkou jízlivosti a pomstichtivosti poznamenávám směrem k sestře. Ta se stejným výrazem pokyvuje.
Chtěla jsem už běžet dál, ale sestra rozhodla, že by bylo lepší alespoň vidět Hedu na dohled a mít jistotu, že si Fanyna přebrala. A skutečně do deseti minut se nám naskytl jedinečný obraz: byl vidět prach nad cestou a z něho se vynořila Heda v celé své mohutnosti a jak jinak než v černých hadrech.
"Běžíme, sice bychom se teď pobavily, ale rozhodně nehodlám ztrácet čas nakládáním vožraly. Ona nám zavolá, kdyby něco."
"Máš pravdu, jak ji vidím v těch hadrech a těch vlasech, ta až Fanyna probere nebo spíš profackuje, bude si myslet, že je nejmíň v pekle…"
Škodolibě se usmíváme, rozvíjíme teorie o Hedě a Fanynovi, běžíme dál a je nám fajn…Ó venkove, venkove, krásný a jediný….

Starý na hraní???

25. července 2019 v 14:04 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Starý na hraní…
Běžím a přemýšlím…vlastně ani není o čem, proč? Protože už samotná definice slova je záludná. Protože svým způsobem si hrajeme po celý život. Jen během jeho průběhu se mění název ( v dospělosti máme zájmy, koníčky, hobby..ale de facto je to pořád hraní)
A tak se ptám, starý na hraní čeho, nebo s kým? A co to vůbec hraní je? Činnost, která nás dělá spokojenými, šťastnými, zlepšuje naši duševní i tělesnou stránku, nutí nás být kreativní, spoléhat sami na sebe i na druhé.
Pravda je, jak jsem se zmínila, že jen ta forma se může s věkem měnit. A když už jsme u věku, v každém věku od některých hrátek ustupujeme, některé zdokonalujeme, některým se vracíme a některé jsou pro nás úplně nové. A jestli má někdo sklony k pošetilému hraní? Pokud tím nikoho neomezuje, nepohoršuje, je to v normách zákona, ať si hraje, jak se mu líbí.
Lidé, kteří si dokáží hrát, rozhodně svůj život nepromarní. Jen pozor na ty, kteří si rádi jen zahrávají. Hraní v nás má vzbuzovat jen lidské bytosti prospěšné vlastnosti.
Uveďme si pár situací, kde se nám hraní objeví. Například už jen samotné: Nech toho, jsi už starý na to, aby sis hrál…, hrát v divadle, filmu, hrát nebo dělat sport, hrát s někým betla, zahrávat si s ohněm, zahrávat si s někým či s něčím, při vyhrožování: se mnou si nehraj, hrát si s osudem, hrát prim,(první housle), ale i druhé housle, hrát si na schovávanou ( nejen hra), hrát to na někoho atd,atd, atd…
A příklad ze života? Vánoce a hlavním dárkem je autodráha. Proč jsou synci naštvaní? Protože jim tu autodráhu otec a dědečkové nechtějí půjčit.
Závěrem bych chtěla ještě pobavit tím, co mi sdělit Ottův naučný slovník, sv XI, str.754:
Hraní, v myslivecké mluvě vydávání, štěkání honícího psa zvěř pronásledující.
Koneckonců i tento blog je forma hraní, takže hrajme si, co nám duše a tělo dovolí.

Poznámka: výsledky mého měsíčního hraní


Bazalka

24. července 2019 v 14:47 | Cihelna |  Jen tak stručně o bylinkách

Bazalka pravá (ocimum basilicum)
Někteří z nás si bez této rostlinky neumí ani představit letní sezónu. Já osobně ji řadím k mým velmi oblíbeným, protože její vůně a chuť mi připomíná Středomoří. Bazalky si už vážili první křesťané, protože se prý našla blízko Kristova hrobu, řecké ortodoxní církve ji používaly k přípravě svěcené vody. Ale i další národy spojovaly bazalku s různými schopnostmi.
Dnes existuje mnoho různých druhů bazalek, vybrat si může každý podle chuti. Pro své potřeby využijeme celou bylinku. V kuchyni především listy, a to do salátů, různých jídel, jako ozdobu na chlebíčky, do marinád, bylinkových másel.
Čerstvé kvetoucí vrcholky s listy lze použit při přípravě osvěžující lázně.
I když bazalka nemá jednoznačně určené léčebné použití, její zdravotní účinky působí všestranně hlavně v čajových směsích, především v čaji proti křečím.
Kromě jiného mírně zvyšuje krevní tlak a prospívá trávení. Má využití i v aromaterapii. Vdechování kapky silice prý zmírňuje únavu.
Já sama pěstuji tří druhy bazalky, bazalku pravou, fialovou (červenou) a drobnolistou (řeckou). Přes léto mi stačí jen salát nebo těstoviny s rajčaty, sýr, posypané směsí zelené a fialové bazalky, s chutí si s ní posypu i kvalitní flákotu masa, navíc je to pastva i pro oči. Řecká bazalka je pro mě ostřejší (což je zvláštní, někdo naopak tvrdí, že je jemnější) aromatičtější, zdá se mi vhodnější na přípravu teplých jídel.
Pěstování bazalky až na dvě věci není příliš náročné. Tou první je její háklivost na počasí, nemá ráda chlad, vítr, vyhovuje ji teplá, slunečná poloha, ale měla by se chránit před spalujícím sluncem.
Ta druhá věc je horší, tou jsou různé druhy plísní, především plíseň pravá, která je pro ni likvidační.
A poslední poznámka, optimističtější.
Kdesi jsem četla, že v Mexiku, nosí lidé v sáčku nať bazalky na krku, aby byli bohatí a neopouštělo je štěstí Mrkající



Černý jezdec

19. července 2019 v 14:43 | Cihelna |  O čemkoliv
Černý jezdec bloudí krajinou,
hledá místo, kde v klidu spočinout,
však marně.

Tíží ho věčné prokletí,
duše je v temném zajetí.
To na věky.

Jeho duše kdys bílá a nevinná,
špatným činem se tehdy zkazila.
Teď už patří k nám.

K těm, s duší černou jsko tér,
co nejednali vždycky fér
i k nevinným.

Věčnost je naše prokletí,
krajina vaše černé sny,
jsou nekonečné...

Černí jezdci budou věčně bloudit krajinou,
nikdy nenajdou místo, kde v klidu spočinout.
Lidé se o to postarají.


Bez apky ani ránu. Špindl.

18. července 2019 v 15:20 | Cihelna |  Na vlně života (články)
Vytoužená dovolená. Tak na tu si ještě nějakou dobu počkám. Zatím se musím s mířit s tím, že nějaké plánování dovolených mi není souzeno. A tak díky za Last Minuty, rezervaci na poslední chvíli, anebo alespoň prodloužené víkendy. Když se takový prodlužený víkend povede… nakopne vás energií víc než nepovedená 14denní dovolená.
Mám ráda hory, jako všichni moji muži, ale jen já je mám ráda i v létě, tj. letní túry po horách….samozřejmě se zastávkami na chatách s restauracemi, posezení na jejich terasách, ale i vevnitř…a jsem naprosto spokojený člověk. I tehdy, když počasí není takové, jaké bych si představovala. Nejsem z cukru. A z cukru nejsou naštěstí ani mé dvě kamarádky, které jsou na tom podobně jako já. Milují horské túry, jejich muži ne. Stejně jako já milují i jídlo. Naprostá harmonie.
Letos jsme vyrazily do Špindlu, sice předpověď počasí nebyla nic moc, ale nad našimi diáři jsme zjistily, že máme jen jeden společný víkend a tím bylo řečeno vše.
Nechtěly jsme bydlet přímo ve Špindlerově Mlýně, a tak jsme zamluvily naprosto dostačující velmi útulný Hotel Martin a Kristýna, s noclehem se snídaní, a především s restaurací. Hotel nabízí pokoje prostorné, čisté, obsluhu milou, příjemnou a to hlavní: snídaně bohaté, chutné, zrovna tak jídla připravená v restauraci.
Jakmile jsme se ubytovaly, hned jsme vyrazily na menší túru po okolí.
První zastávka na jídlo a ten den jediná, byla v restauraci U Medvěda na horké maliny. Doporučuji dorazit v pátek, protože v pátek grilují kuřátka, na která se sbíhají sliny už jen při pohledu na točící se masíčku v krbu. Kdo má rád divočinu, přijde si také na své.

Restourace U Medvěda i s vycpaným medvědem


Druhý den túra podle počasí. Chodily jsme s apkou jako s navigací. Počasí vyšlo přesně podle ní, a tak jsme chodily v čase mezi jednotlivými přeháňkami. Ze Špindlu jsme dorazily k restauraci U Bílého Labe. A slejvák. Alespoň prostor na jedno malé černé a polévku.
Bílé Labe
Hoffmanova cesta
Dál jsme to stočily na Špindlerovku a opět lilo jako z konve. V restauraci jsme měli prostoru víc, lehčí jídlo- prkénko s oblohou a plátky masa ( velmi chutné) a jedno malé řezané.Kdyby tam nebylo tolik lidí asi bych to vyfotila.
Na túře jsme potkaly víc krav než turistů,proč ne patří sem možná víc než oni
Před boudou je pěkný sportovní areál, bohužel, právě byla mlha


Jakmile nám aplikace oznámila, že máme možnost přesunout se bez částečného deště a větru, zvedly jsme se a vydaly směrem ke Špindlu, mezitím nám naše "kamarádka apka" sdělila, že za dvě hodiny stejně zmokneme.
Cesta k Davidovým boudám

Cíl byl jasný: zmokneme, nezmokneme, chce to sladkou tečku. Což podle představ splnilo Caffe Bogner.
Jahodová tečka

To už zase lilo, ale my naštěstí věděly(apka nám prozradila), že bude pršet asi jen hodinu. Tak jsme v klidu, po dešti, dokonce i za svitu podvečerního slunce dorazily na hotel.
I přes částečnou nepřízeň počasí, jsme nachodily přes 20km, ale hlavně probraly jsme a semlely snad všechno, skvěle najedly a vůbec to nejdůležitější, neskutečně jsme si duševně odpočinuly.


Černý jezdec a dušený mat

15. července 2019 v 15:16 | Cihelna |  O čemkoliv

Jsem jen sváteční hráčka šachu.
Naučila jsem se je hrát, protože dědeček měl ve svém pro mě kouzelném pokoji na malém stolku rozehranou partii šachu a šachové figurky mě fascinovaly (jo…ráda bych věděla, komu z příbuzných zůstaly po dědečkově smrti za nehty. Zmizely a světe div se, nikdo nevěděl kam). Dědeček mě nejdřív učil hrát dámu. Teprve potom jsme začaly s šachovou hrou, no hrou, ten, kdo asi umí hrát šachy, by se pravděpodobně pousmál a poopravil mě. Začala jsem se učit, jak tahat s jednotlivými figurkami. Měla jsem raději černé než bílé. A z figurek hlavně královnu a věže. Dědeček mě neustále nabádal, že královnu a věže má rád každý, ale jestli chci někoho překvapit, mám se naučit hrát s jezdci.
"Jezdec je ten, kterým překvapíš toho, kdo tě bude podceňovat, je to jediná figurka, která mění směr a může se tak dostat na černé i bílé pole, svým pohybem může přeskočit do "El" i jinou figurku."
I přes dědečkovy rady, jsem jezdce nijak ve hře neupřednostňovala, až do hry, kdy jsem nad ním opravdu jen čirou náhodou vyhrála.
Pamatuji si, jak řekl: " Pořádně si promysli, kam a čím teď potáhneš, a tu věž polož!" Dívala jsem se na šachovnici a chtělo se mi brečet ( vzteky). Věděla jsem, že je to chyták, chtěla jsem dědečkovi dokázat, že na to přijdu. "Podívej se na toho jezdce!"
V tom mi to došlo, jeho král byl sice chráněn jeho figurkami, ale já mu můžu dát i přesto šach.
"Šach!"
"Podívej se znovu!"
" Šach mat!" jásala jsem, dědeček se usmíval. Do jaké míry to bylo vítězství a do jaké míry lekce od dědečka, to už se asi nikdy nedozvím, ale svůj první šach mat černým jezdcem si budu pamatovat celý život.
Později jsem se dokonce i dozvěděla, že tento šach mat se nazývá dušený šach mat, protože vlastní figurky jsou kolem krále rozestavené tak, že mu neumožní únik a krále obrazně udusí, protože protihráčův jezdec je jednoduše muže přeskočit.
Šachy hrají svátečně všichni moji "muži" a vědí, že je naprosto zbytečné se mě ptát: " Jaké chceš, bílé nebo černé?"
" To je jasné ne, černé."

Příprava před přípravou

15. července 2019 v 12:55 | Cihelna |  Zápisky fotbalové matky
Kvůli fotbalu letos žádná dlouhá dovolená. Taková, kdy vypadnete z domova a vrátíte se nejlépe za tři, čtyři týdny. Je jedno jestli pobýváte v tuzemsku nebo v zahraničí, protože nejdůležitější je, že jednoduše vy-pad-ne-te.
Ještě v polovině června jsme nevěděli, kde bude mladík hrát a poté jsme zase nevěděli, od kdy začne trénovat. A jelikož největší problém je dopravit se na tréninkový proces a doprava z místa bydliště je, jaká je, dovolené jsem akorát tak zamávala a dopřála si jen prodloužené víkendy. S potěšením ale konstatuji, stály za to.
Jakmile se vyjasnilo, kde synek začne s tréninkem, přinesl individuální tréninkový plán. Při jeho prostudování jsem poznamenala, že by mě zajímalo, zda ho všichni dodrží.
No… to jsem si vyslechla, že já, která sportovala akorát tak na krajské úrovni, tomu nemůžu rozumět, protože tohle je jiná úroveň a já nevím, co to obnáší.
"To je jedno, ale já se svou povahou bych to třeba dodržela, protože v tomhle jsem stejný magor jako ty, ale jsme jiná generace, a jsem jen zvědavá," odsekla jsem manželovi.
" Tak na něj dohlídni!"
"Já?! Já tomu přeci nerozumím, dohlídni si na něj sám, koneckonců by měl plnit plán i bez dohledu, dělá to především sám pro sebe!"
Nakonec jsem vyhodnotila, že 14dní dovolené se synkem, který je zodpovědný a dohlížet na sebe bude sám, bude na větší pohodu, než s akčním manželem, kdy právě procházíme obdobím prosazování svých zájmů.
Znovu jsem skoukla plán, a zjistila, že jsou tam aktivity, které můžeme nahradit tenisem.
A tak ve finále jsme se synkem strávili poměrně příjemný první týden, chlapec makal pod " svým dohledem" a s vidinou, že k obědu bude to, co si poručí. Já po prvním tenise s ním jsem se nemohla dva dny hýbat a nadávala jsem si, že jsem se opět zapomněla podívat do občanky. Jako kdybych nevěděla, že hrát s fotbalistou je děs, ať hrajete, co hrajete, všechno doběhnou a ještě mají na kurtu fotbalové manýry, třeba že vám míč odehrají nohou nebo odhlavičkují.
Co se týká běhu, pomalu jsem mu nestačila ani na kole, hlavně tam, kde se jednalo o výšlap do kopce. V tom případě jsem se s obědem nijak nemazlila a jídlo objednala. Večer s klepajícíma rukama jsem připravila akorát tak salát a nalila jsem si víno (to jsem kupodivu měla ruku pevnou :) a zírala na to, jak chlapec dělá ještě kliky.
Za dva dny bylo mé tělo již v pohodě.
Upřímně, mě fyzická námaha nevadí, nejlépe si při ní vyčistím hlavu, a tak i přes ten počáteční tenisový šok, které mé tělo utrpělo, jsem byla spokojená.
Druhý týden byl už na pohodu. Pravidelné tréninky. Pro mě pravidelné nákupy. Prostor na vyřizování všech restů, korespondence a jejich třídění, což dělám sice k smrti nerada, ale čekání na syna je k tomu jak stvořené.

Běh a ješitnost

12. července 2019 v 8:29 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Před časem jsem se zúčastnila běhu na 5 kilometrů, z žen jsem byla suverénně nejstarší, o to jsem byla více potěšena, že jsemv mé kategorii skončila 12. ze 45.
Protože muži měli ještě o jednu kategorii navíc, hned jsem okomentovala, že abych běhala s holkama o deset a více let mladšími, mi přijde dost nespravedlivé a že chci svou kategorii 50+.
Netušila jsem, že moje sestra akčně najde běh, kde mám "svou kategorii".
Moje radost však trvala jen do té chvíle, než mi s úsměvem sdělila, že jde o běh na 10km. Z mého pohledu bylo patrné, že tak to ani náhodou. Proto začala s úlitbami jako... to dáš, to natrénujem, jsou tam i ceny, pozvu tě na tatarák, prosím tě, ty se svou kondicí…. Dobře to hrála na mé ješitné ego.
Jenže 10km to pro mě není žádná legrace, vidina toho, co všechno budu muset na dva a půl měsíce omezit, upravit jídelníček, najít čas… :(
Pravda je, že mi trochu kázně a disciplíny v jídle během léta jen prospěje a navíc i JÁ si myslím, že bych těch zatracených 10kilometrů mohla v nějakém tom svém pohodovém tempu uběhnout....
......Zatím jsem na 8,5kilometru, zbytek docházím.

Úvod - další sezóna

10. července 2019 v 11:50 | Cihelna |  Zápisky fotbalové matky
Letos mi začíná, tuším, devatenáctá sezóna coby matky fotbalistů, pokud nepočítám sezóny strávené na postu fotbalistovy milenky a posléze manželky. Já sama jsme měla díky otci, který, jak jinak, hrál hokej a fotbal, velmi vřelý vztah ke sportu a jako dítě jsem se toužila stát fotbalistkou hlavně poté, co co jsem shlédla na živo utkání ženského fotbalu.
Moje přání však nebylo vyslyšeno, neboť když jsem ho vyjádřila před otcem, stroze mi odpověděl: "Fotbalistky jsou lesby! Budeš hrát tenis. Na tréninky si můžeš jezdit na kole, alespoň budeš mít sílu v nohách a nikdo tě nemusí vozit!" "A raketa?" ptala jsem se jako opařená. "Tu si dáš na záda." Hotovo. Tečka.
V té době jsem slovu lesba vůbec nerozuměla, na to jsem přišla až později a otci jsem mohla vyčítat, že na mě, co se sportu týká, kašlal. On takový sportovec, protože já lesba nejsem a fotbal jsem hrát chtěla. Myslím, že se nikdy úplně nesmířil s tím, že místo kluka se mu narodila holka. Na druhou stranu, předpoklady pro tenis jsem měla, byla jsem ráda a tenis se mi také líbil.
Výchova mých rodičů od sebe tak vzdálených co se týká zájmů, mi ale do života přinesla mnoho velmi podnětných ponaučení ( skvělých i těch, kterým jsem se chtěla vyhnout) a za to jim vždy budu upřímně děkovat.
Například vychovávat dítě podle svého zdravého rozumu, nepodléhat různým "would be" odborníkům všeho druhu, trendů a jiným nesmyslům, protože největším znalcem je příroda a naše instinkty, ty nám dost zřetelně naznačí, že buď je něco dobře nebo špatně (bohužel k tomu je právě zapotřebí náš zdravý rozum, přirozenost a když jde do tuhého jít za "skutečným odborníkem s letitou praxí v terénu, ne v ordinaci" a těch je dnes opravdu málo nebo vědět o někom, kdo už výchovu dítěte přežil a bez následků.
Proto jedno z nich je, poznat své dítě, bez ohledu jak moc ho milujeme, jaké je doopravdy a co nejvíce brzdit naše představy a přesvědčení o tom, že je .
Čím dříve zjistíme, jak diametrálně se liší dítě od našich představ, tím lépe pro něj i pro nás a můžeme dítě směřovat a zkusit z něj vydolovat to nejlepší. Je to práce velmi namáhavá a náročná a navíc k výsledku se nemusíme ani dostat (mluvím z vlastní zkušenosti) není to sprint ani střední trať, je to přespolní běh na neurčitě dlouhou vzdálenost s různě obtížnými překážkami. A smířit se s tím, že vaše dítě JE TOTÁLNĚ jiné, to mi trvalo dost dlouho.
Koneckonců jedna z nejnejistějších investic je investice do dětí. :) nebo :(.
Proto chlapci (oba jsou tak trochu živelní, jeden by v dětství překonal i tasmánského ďábla) dostali možnost vyzkoušet si nebo si vybrat vše, co bylo v rámci možné dostupnosti, aby se mohli rozhodnout, co by je tak v budoucnu bavilo.
A jsme u dalšího bodu. Pravděpodobně zde se s některými rodiči budu rozcházet v názoru.
Jen upozorňuji, rodina bydlí sice v blízkosti hlavního města, ale dostupnost kamkoli je mizerná, bez auta takřka nemožná. Což znamená, že podpora obou rodičů je nutná. Ona přeměna na taxikáře svých dětí každý den plus další povinnosti k tomu, ať pracovní ( např. si z auta uděláte pojízdnou kancelář) nebo rodinné nejsou sice nudným, ale občas únavným životem.
Konečně se dostávám k tomu bodu. Možná byste nevěřili, kolik úžasných a podle mě nadaných dětí jsme potkali, ale rozvoj jejich talentu skončil dříve, než začal. Důvod je prostý, nemožnost či i nezájem dojíždět, ať ze strany rodičů nebo dětí.

Protože občas přijde okamžik, kdy se našemu zlatíčku prostě nechce, jsme to my rodiče, kteří mu musíme od útlého dětství vysvětlovat, i na vlastním přístupu, že má nejen práva, ale i povinnosti, protože pokud dobře naše dítě známe, víme jestli se mu nechce, protože podvědomě cítí, že na to jak se lidově "nemá" a je lepší zkusit něco jiného, a nebo to může být jen známka nechtění ( jsou to koneckonců jen děti, zkoušejí na nás mnohé, aby nás převezly :) a v tom případě zasáhnou a říci : "Nevykládej, připrav si věci a jedem!"
Kam, jak jinak než na trénink, neboť chlapci se potatili a zvítězil fotbal.

Tak už se konečně rozhodni!!!

9. července 2019 v 13:02 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...

Mám psát něco v podobě úvahy nebo raději příběh? Mám se seriózně zamyslet nebo k tématu přistoupit s lehkovážností letního bytí. Koneckonců už ráno jsem řešila, jestli mám vstát a jít si zaběhat před snídaní nebo se v klidu probrat, dát si něco lehkého a teprve potom vyběhnout.
Mám volno, tak možná proto váhám, kdybych byla v práci musela bych se rozhodovat rychle a správně, a tak teď, kdy se mi po týdnu podařilo vypnout, si možná mozek říká starou lidovou moudrost, že hned se ani pes nevy*ere a že má během roku okamžitých rozhodování "plný zuby".
Ok, tak na trénink až v 10. Kolik je? Osm. Jdu si zaběhat, potom se zkulturnit, něco k jídlu si dám, až budu "na čekané" na synka a v klidu.
Běžím sama, proto mohu přemýšlet o různých "konečně se rozhodni". Vzpomínám si, jak mi máti jednou vyprávěla, že vlastně s otcem začala vážně chodit, až když za ní přijel a na "férovku" se jí zeptal, jestli se konečně rozhodla a bude s ním chodit, jinak že by začal chodil s Vlastou.
Nedivím se, že máti váhala, měla podnájem v Praze, pracovala v PZO ( dříve narození vědí: podnik zahraničního obchodu), pražský život měla ráda. Na druhé straně hezký inteligentní mladý muž s dobrou pozicí, sportovec, který byl ale díky své touze pravděpodobně už tak trochu unavený z nadbíhání mé matce. (Samozřejmě nikdy nepřiznal pravdu, vždy tvrdil, že ho máti uháněla už od mateřské školky. Načež ona odpovídala pořád stejnou větou: " No jasně, ještě dřív, když jsi nosil plínu a tahal za sebou kačera!" To otce vždy pobouřilo, protože k jeho "image" se usoplený kluk nehodil. A máti dosáhla alespoň toho, že si tento dialog přehrávali jen před nejbližší rodinou.
Pravda je, že bych ale i já sama potřebovala, aby na mě někdo pořádně zakřičel nebo se mnou zacloumal a zařval:
"TAK UŽ SE KONEČNĚ ROZHODNI!!!"
Někteří mí známí, kteří úspěšně nebo celkem úspěšně podnikají, při jakýchkoli mých stížnostech na mou práci s pošklebkem utrousí: " Já se ti divím, proč už nejsi dávno na svém nebo proč nezměníš zaměstnání? Ty, se svými schopnostmi a znalostmi!?"
Proč? Po tzv. revoluci otec začal podnikat, dařilo se mu. Plán byl, že dostuduji a zaměstná mě. Při studiu jsem pracovala, mám ráda své peníze a k jeho nelibosti jsem vedle své práce, jen pro něj částečně pracovala. Díkybohu. Naše povahy jsou tak stejné… byl by to děs!
Teď se už pět let rozhoduji, zda mám převzít rodinné řemeslo, ačkoliv pokrytecky přiznávám, že při srovnávání pro a proti jsem stále na jednom bodu a sedím na dvou židlích, což mě začíná unavovat.
Ašak je i pravda, že s tím, jak mě chlapci přestávají potřebovat, podvědomě cítím, že se neodvratně blíží chvíli, kdy nekompromisně zazní:
" TAK UŽ SE KONEČNĚ ROZHODNI!!!!!" a mně nezbyde nic jiného.

Vafle

7. července 2019 v 22:27 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Jestli se mi něco ve výchově synků podařilo, tak v nich vypěstovat lásku nejen k dobrému jídlu, ale zároveň si ho umět i připravit a splnit sama sobě cíl, že mi chlapci (ač mazanci), budu umět připravit chutné jídlo.
Co bylo dnes k obědu, o tom jsem už psala (jen pro pořádek- krocaní stehna+bramborový knedlík a kedlubnové zelí), neskutečná mňamka! Dokonce jsem byla s jídlem tak spokojena, že na Michaelinu výzvu, ať pošlu fotku, jsem sice nejdříve reagovala "zastydle pubertální poznámkou", ale nakonec jsem při zálibném pohledu na své dílo, vše přehodnotila a došla k závěru, proč bych se o tu krásu nepodělila. Všechno jsem naaranžovala a šla do hlavního domu pro mobil (v létě vařím v letní kuchyni, nechci být zavřená v domě) a to byla chyba.
Když jsem se vracela, myslela jsem, že mě trefí, běžně totiž mé milé kosatky svolávám k obědu i natřikrát, tak proč ne zrovna dnes!!?? To co jsem viděla nebyly žádné kosatky, ale normální harpye, které se slétly na můj nazdobený stůl a hodovaly. Na mou výtku: " Chlapci zkazili jste mi foto!", se jen s plnými ústy usmívali a vyluzovali zvuk jako, máš to výborné. A já jen sledovala, jak se ládují. Ve finále jsem si řekla, no co, hlavně, že jim chutná a ty si pospěš , nebo na tebe nic nezbyde. A přidala jsem se k hostině.
Po hlavním jídle přišel dotaz: " A dezert?"
"Není, nebyl čas." s pošklebkem jsem odpověděla, "máte pracující matku, i v neděli, pánbůh mi to odpusť."
"Ale něco by to chtělo."
Chuť je naštěstí prevít, donutí k akci mnohého.
" Udělám vafle," k překvapení všech vyskočil Mladší. Nikdo jsme mu samozřejmě nebránil.
Do půl hodiny byl dezert na stole. Všichni jsme na Mladšího pěli chválu. Ta dobrota. Na můj dotaz, kde vyčetl recept, obrátil oči v sloup a povýšeně, jako že nechápe, že se vůbec mohu ptát:
"Kde asi? Na netu."
Holt jiná generace, já bych hledala v knihách a potom na netu. Jeho knihy nenapadnou….škoda.
Když přistály přede mnou na stole vafle se šlehačkou, jahodami a nastrouhanou čokoládou, vše bylo odpuštěno. Jen jsem si pomyslela:
"To je kalorická bomba, to bych si měla odpustit, ale ta krása…k čertu s kaloriemi…. vlastně si tu lahodu zasloužím. Ještě by se synek cítil uražen…( prd uražen… vrhli by se na mou porci a než bych mrkla, dívala bych se na prázdný talíř).
No chlapci, mé úsilí, abyste se o sebe uměli postarat v tomto směru, bylo splněno.




Krocan,bramborový knedlík a kedlubnové zelí

6. července 2019 v 23:48 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Léto, doba, kdy díky teplému nebo horkému počasí někteří z nás nemají ani pomyšlení, či chuť na tzv. těžká jídla. Ale někdy stačí jen nepatrný impuls a naše chuťové vjemy spolu s mozkem nás přesvědčí o něčem jiném.
Například…. léto je obdobím všeobecně oblíbeného grilování, při kterém v přátelském rozhovoru semelete cokoliv. V jeden moment přijde i řeč na různá masa. A jedním z nich je krocan. Načež jeden z přítomných se zasní a pronese: " Ale takový pečený krocan s knedlíkem a kedlubnovým zelím…. to vůbec není špatná kombinace…"
Hmmm… pečená krocaní stehna, bramborový knedlík, kedlubnové zelí, pivečko…..vskutku, to vůbec není špatné…
Od této chvíle cítím tu vůni a grilování je na druhé koleji. I počasí mi nahrává, má být chladněji. Je opět rozhodnuto. Už stojím u mrazáku, vyndávám krocaní stehna, večer si uvařím brambory a ze zahrady si přinesu cibuli, kedlubny… kedlubnové zelí si udělám již dnes, alespoň bude dobře odleželé. Jeho příprava je celkem jednoduchá. Záleží na tom, jakou chuť má kdo rád. Já dělám zelí přírodně bez zahuštění. Na rozpálený tuk, nebo olej dám cibulku, osmahnu a přidám nahrubo nastrouhané kedlubny, přidám kmín, cukr, osolím, ooctuji, dusím, občas podleji vodou. Když je zelí přiměřeně měkké je hotové.
Bramborové knedlíky připravuji podle rodinného receptu, vždy jsou stoprocentní: na kg hmoty brambor, ½ kg hrubé mouky (správně by měla být krupice), osolit, propracovat těsto, vytvořit šišky a vařit v osolené vodě.
Krůtí stehna jsou lahůdky, Můžeme a nemusíme prošpikovat špekem, můžeme a nemusíme péci s bůčkem. Pečeme osolené maso, pozvolna, podléváme. Pokud nepečeme s bůčkem, pečeme na másle.
Nezapomeneme dát nachladit pivo.
Přípravu této lahodné pochoutky nesmíme uspěchat, jak v pohodě vaříme, talk výtečně si pochutnáme. Jídlo je vhodné pro pohodový relax, rozhodně si neplánujte žádnou náročnou aktivitu. Znamenalo by to, že nerozumíte ani dobrého prožitku této lahůdky, ani svému tělu.
Toto je jídlo pro odpočinek a pro požitek, tak dobrou chuť!

Právo na chybu, nebo povinnost nechybovat

2. července 2019 v 9:28 | Cihelna |  Na vlně života (články)
Právo na chybu. nebo povinnost nechybovat? Budeme vycházet ze staré moudrosti, že chybami se člověk učí, či mýlit se je lidské, nebo že chyba může být osudová?
Toť otázka, na kterou odpověď je tak složitá a nejednoznačná, že aby se jeden dostal k nějakému smysluplnému závěru, musel by napsat práci o několika stránkách. S jednou věcí pravděpodobně bude souhlasit více lidí, a to s tou, že vždy záleží na podstatě našeho mylného jednání. Jde o záležitost nepodstatnou, která v našem životě znamená jen neúspěch, ze kterého se můžeme poučit a posunout se dál, a nebo jde o chybu, jež fatálně změní, dokonce i může zničit naši existenci?
Rozdíl je i v tom, zda budeme rozebírat chyby osobní, a nebo společenské.
Chyby nás provázejí celý život, a někdy se přihodí, že ať se zachováme správně, či nesprávně….vědomě si budeme pamatovat, že tenkrát jsme udělali chybu, protože jsou i takové situace, kdy tu chybu udělat musíme .


Kdysi na jakési oslavě:

"Tak ty prý umíš vykládat karty? Že ses nepochlubila?"
"Proč, kdo to říkal? Betina… hlavně že jsem ji prosila, ať o tom s nikým nemluví, že nestojím o to, aby se mi někdo posmíval a už vůbec se o tom nechci bavit."
"Ale jí si je vyložila!"
"Betině můžeš vykládat, co chceš, je čitelná jak kniha a hlavně… všechno na sebe práskne."
"Ale říkala, že prý jsi ji řekla i jiný věci."
"Vlastně proč se mě ptáš, já karty nikomu nevykládám, s Betinou to byla jen sranda, chtěla jsem si to jen vyzkoušet."
"My jsme ale kamarádky, známe se dlouho, mně bys mohla karty vyložit."
"Ne, nezlob se, nechci."
"Potřebuju, abys mi je vyložila, chtěla bych vědět, jak to dopadne s mámou."
"No tak to už vůbec ne!"
"Udělej to prosím pro mě, nebo už nejsi moje kamarádka."
"Jako mě tím chceš vydírat, a to se ti jako zdá kamarádský?!"
"Vylož mi ty karty!"
"Dobře, jak chceš, ale naštvala jsi mě."
Jedna karta, za druhou. Tak, vykladačko, ukaž se!
Bla, bla, bla……
"Tak to je všechno, spokojená?!"
"Díky, jsem ráda, že to tak dopadne."
Do roka kamarádčina matka zemřela. Už na pohřbu po ní šlehala pohledem. Když se po další době setkaly, přišly výčitky.
"Tak... že všechno dobře dopadne?! Nic neumíš... lhala jsi mi! Ty... ty prosím tě karty nikomu nevykládej!"
Nic neodpověděla. Stejně by nevěřila. Nevěřila by, že tenkrát na té oslavě, už když pokládala jednu kartu za druhou ji nepříjemně zamrazilo, a to tehdy, když otáčela kartu, která promluvila o smrti. Tenkrát musela zalhat, a i bílá lež je lež, nepřinese nic dobrého, časem se ukáže. Tenkrát přeci nemohla říci pravdu. Byla chyba, že se nechala zradit od svého přesvědčení, že cizím karty nebude vykládat.
A kamarádství? To bylo tak jako tak nenávratně pryč….