Srpen 2019

Pocta panu profesorovi

29. srpna 2019 v 14:30 | Cihelna |  Na vlně života (články)
Má Kniha mého života je takový cyklus volně navazujících nebo uzavřených životních příběhů, ale kdybych vás měla seznámit se skutečnou knihou, která je součástí Knihy mého života, byla by to kniha Diplomaté a ti druzí od pana profesora Roberta Kvačka.
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak přiblížit tuto knihu, aniž bych neopsala recenzi ze zadní stránky obalu. Přiznávám, nic jsem nevymyslela, a proto jen cituji její část " V Diplomatech vydal autor počet ze svého dosavadního badatelského snažení a podařilo se mu vytvořit dílo, jež plně snese mezinárodní srovnání. Projevil také jedno z velkých umění- schopnost zcela zaujmout čtenáře……..Publikaci nazval " příspěvkem k dějinám diplomacie za druhé světové války", avšak čtenář tu získává mnohem víc -pestrá mozaika se mu skládá v jednolitý, zajímavý obraz daného období z pera poučeného historika."
Kdo měl jednou tu čest, že mohl strávit s panem profesorem alespoň několik minut, okamžitě poznal, že se jedná o muže s velkým M. Mně osobně se dostalo toho štěstí, že jsem se s panem profesorem mohla setkat nejen jako studentka, ale i o mnoho let později jako posluchačka jeho skvělých přednášek.
Nepřísluší mi, abych psala o jeho životě, ale pokládám za svou povinnost při každé příležitosti sdělit, že pan profesor Kvaček patří k těm několika málo velikánům našeho státu. Poslouchat jeho přednášky nebo číst jeho knihy znamená, že zapomenete na čas a jeho představení historické události má tu sílu, že vám v hlavě začne probíhat sám děj a vám se zdá, jako byste byli přímými účastníky.
Diplomaté a ti druzí je kniha, která má pro mě neocenitelnou hodnotu.
Když jsem slavila jedny své zlomové narozeniny, chlapci se mě ptali, co bych si přála.
"Jestli mi chcete opravdu udělat radost, půjdete se mnou do knihovny a vydržíte to, co vám chci říct."
Chlapci, ač syčáci, milují svou matku ( koneckonců ona je taky),šli.
"Sedněte si, něco vám ukážu, máte čisté ruce.!?"
"Chlapci, tohle je kniha Diplomaté a ti druzí od pana profesora Roberta Kvačka, s jeho vlastním věnováním vašemu pradědečkovi a to druhé s věnováním vaší matce. Profesor Kvaček je náš nejvýznamnější historik, pamatujte si ho. Pamatujte si, že takových skvělých lidí, jako byl váš pradědeček, Antonín Švehla, Alois Rašín a profesor Kvaček, tak těch je jako šafránu."
"Mami, to bylo jak v Pelíškách"
"No jo, to máš pravdu, ale ono to nejde lépe vyjádřit."


Pesto ( janovská sýrová omáčka)

25. srpna 2019 v 18:24 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Při pohledu na krásně narostlou bazalku mě napadlo, že bych konečně po letech, kdy neustále vykládám o tom, že udělám pesto, že přišla ta chvíle, kdy o tom nebudu jen mluvit, ale pesto prostě udělám. Navíc je krásný den, slibující krásný podvečer, muži na fotbale a v lednici prezent od zákazníka, šumivé víno a ne ledajaké.... pravé šampaňské.
Prostě zase příležitost se rozmazlovat , kdoví co nám přinese budoucnost.

Bazalka praváBazalka řecká a červená

Stejně jako mnoho lidí přede mnou, tak i já, první ,co jsem udělala, bylo, že jsem otevřela internet a hledala ten nejúžasnější recept. A stejně jako vždy… ouha… každý druhý recept hlásal, že je ten nejúžasnější.
Proto mi nezbylo opět nic jiného než otevřít kuchařku a najít nějaký základní recept.
Proto jsem si podle receptu připravila svazek čerstvé bazalky (no svazek…. šla jsem na zahradu a uřízla všechny tři druhy), 2 stroužky česneku, parmezán (nemám, tak 20g Gran Moravie), 4 lžíce oleje (olivového), a 30g piniových oříšků.
Postup je jednoduchý bazalku nasekat nadrobno, všechno dát do mixeru a mixovat a mixovat, až je z toho omáčka hustá jako kaše.
První pokus se podařil. Určitě je co zlepšovat. Samozřejmě.
Co k tomu? Možností je víc než dost, přes těstoviny, noky, chuťovky… Já, protože už se mi nechce nic dělat, dám jako přílohu jen žitný chleba., ale příští týden si dám repete s křupavými toustíky.

A takhle my si tady žijem (občas), když jsou chlapi na fotbale. :D

Jen stručné ohlédnutí za včerejším 21.8.

22. srpna 2019 v 8:47 | Cihelna |  Vzpomínky na minulost
Jen stručné ohlédnutí za včerejším 21.8.
Tragické datum, tragických událostí s tragickými následky pro všechny občany státu, kteří doufali v lepší budoucnost. Zmařená šance skutečné demokracie na změnu vývoje v republice. Vyhraná šance komunistů na dokončení úpadku morálních hodnot.
Další důkaz toho, že komunisti likvidují hospodářsky a morálně národ, kde se chopí moci. A jejich největší úspěch: Výše napsaná věta platí i dnes.
Zajímala by mě skutečně pravdivá opověď na otázku, proč po roce 1989 nebyla tato strana s totalitní ideologií postavena za své zločiny mimo zákon, už vzhledem k tomu, že na rok 1969 si pamatovala většina polispadových politiků….

Moje osobní vzpomínka:
Jsou mi tři roky a stojím před vraty, kolem po cestě projíždí tanky. Dodnes mám v mysli vyděšený výraz mé matky, prudce mě chytne do náručí, přivine k sobě a běží se mnou do domu…
Jako dítě jsem její strach nechápala, jako matka jsem pochopila...

Je jedno…

21. srpna 2019 v 13:05 | Cihelna |  Zápisky fotbalové matky
Je jedno…
Je jedno, co tvoří naši krabičku poslední záchrany, ať skutečnou nebo jen pomyslnou (říkám pomyslnou proto, že nemusí jít jen o tradiční krabičku, ale i člověka, zvíře, místo, věc…), protože nejdůležitější je, abychom v ní našli to, co nás zachrání a abychom vždy věděli, kde ji najdeme. Přeji všem, aby o takové krabičce věděli, ale ještě více jim přeji, aby ji nemuseli otvírat.
To stačí, dost vážna. Koneckonců je léto.
S nadsázkou řečeno, náš rozmanitý život nás přivádí do situací, které naštěstí nejsou až tak drastické, ale třeba jen vyčerpávající a právě v těchto chvílích si často říkám, že jsem na ručník, nebo právě na KPZ.
O víkendu, jsem měla to potěšení strávit celé odpoledne se svými chlapci na oslavě výročí fotbalového spolku, kde se angažuje můj manžel ( Je dobře, že spolek není místní, ale je vzdálen asi 45 km od domova, mívám volná celá sobotní odpoledne).
Můj nápad, že otec bude potěšen, když za ním dorazíme, byl přesně podle rčení, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestá. Potrestána jsem byla já.
Starší jel s otcem, já s Mladším jsme přijeli později. Už jejich pozdrav mi sliboval vyčerpávající zážitek.
" Čůs, debile"
" Drž hubu, vole"
Nestranný vědecký pracovník, zkoumající chování mladých samců lidoopů v porovnání s lidskými mladými samci, by jásal a znamenal by si. Je tu velká podobnost. Skutečně nejdříve používají výhružné zvuky.
V případě chlapců zaznělo něco jako, kdo koho sejme, jestli budou hrát proti sobě. Kdo proti komu si ani neškrtne, atd. Vše je doprovázeno nepublikovatelnými osloveními. Ticho je pouze ve chvílích krmení.(Hřiště poskytovalo dostatek potravy. Na fyzický útok nedošlo, pravděpodobně díky starší samici (matka), která působila jako katalizátor. Po nasycení došlo k uklidnění situace (zjihla jsem, když jeden druhému říkali děkuji a prosím, přece jen jsou chlapečkové slušně vychovaní) a jejich pozornost se obrátila k samci (otci) pobíhajícím po vytyčeném teritoriu (hřiště). Svorně ho kritizovali.
Výsledkem dočasné svornosti ,bohužel,bylo to, že Starší učinil rozhodnutí, nejet domů s otcem, ale s námi. Moje rozhodnutí, že souhlasím, bylo opět potrestáno podle už zmíněného výše uvedeného rčení.
Soupeření opět začalo tentokrát o teritorium (sezení v autě)
" Sedíš vzadu, vole," pravil Mladší.
"Na to zapomeň, demente!" odpověděl Starší.
" S mámou jezdím já, je to naše auto, máš svoje!"
" Zapomeň, jsem starší!"
Šli jsme jako v arabském světě, jen obráceně, já pět metrů před nimi, a to jen proto, že jsem nechtěla dělat "scény"( podle nich dělám scény zbytečně, nikdy nechápou proč) .
Naštěstí pro mě, dokážu výrazem svého obličeje dát najevo, na jakém stupni nasr*nosti se nacházím.
" Starší sedí vepředu, Mladší vzadu." V té chvíli, se Mladší nafouknul tak, že se pomalu vznášel. Byla jsem nespravedlivá matka.
"Pustím ti, co poslouchám, přemýšlej o textu,"instruoval mě Starší, hned jak jsem nastartovala.
" Aha, a co poslouchám."
"Restarta."
" Jak takovej retard, může poslouchat Restarta?" ozvala se zezadu hláška, kdy jsem se usmála i já.
"Teď zase já chci poslouchat svoji hudbu." Každý poslouchá něco jiného, byla to promyšlená provokace.
" Dobře."
K dálnici jsme měli asi 20km. Během jízdy jsem 2x zastavovala a vyhazovala je z auta a usilovně jsem myslela na KPZ ( tj. být sama se sklenkou tekuté KPZ).
Vidina jízdy po dálnici, a zaseknutí se v koloně ve mně vyvolaly stav, kdy jsem se rozhodla nejet vůbec po dálnici, ale přes město, ve kterém vím, že je Kebab. Vzpomněla jsem si, že když se budou krmit, bude klid. Navíc jsem dostala hlad.
" Kluci, co když pojedu přes město, nedáme si kebab nebo durum?" Já to věděla, jásavý souhlas. " "Má to podmínku. Konečně sklapnete!" Lituji rodiče, kteří nemají žravé děti.
Sice mě to stálo necelé pětikilo, ale ten klid po zbytek jízdy…. a jak mi chlapci slušně poděkovali.
Po dojezdu domů, jsem vystoupila, Mladšímu dala klíče, ať zaparkuje. Starší, ten už byl v trapu a já šla pomalu zahradou. Byl krásný večer.
" Jsi nějaká vyřízená?" slyším známý hlas. Otočím se a vidím sestru se sestřenicí sedět v trávě v dobrém rozmaru.
" Koukám, že se zase rozmazlujete, to se přidám, dnes si to zasloužím!" přisedám k nim, rozbalím durum a začínám jim líčit své rozmarné rodinné letní odpoledne.Na KPZ už nemyslím :)




http://www.honzuvblog.cz/2015/12/

Úplněk 14.8.2019

20. srpna 2019 v 12:51 | Cihelna |  O čemkoliv
Nedivím se, že úplněk působí na zvířata a citlivé bytosti. Nejde jenom o samotný úplnek, ale o to, že lze vidět, co ostatní nevidí!

Těstoviny - tmel rodiny ( zapékané těstoviny s kuřecím a se špenátem)

18. srpna 2019 v 15:53 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.

O oblíbenosti těstovin a jejich receptech se napsalo už mraky.
Je úsměvné, že dnes patří k oblíbeným potravinám, ale my, kteří můžeme říkat "že si pamatujeme", si skutečně pamatujeme dobu, kdy jídelnami všeho druhu od školní, závodní, vojenské atd. vládlo tzv. sekané potrubí a v mnoha z nás jídlo: kolínka + ÚHOŘ ( úplně hnusná omáčka řídká) na dlouho vzbuzovalo odpor k těstovinám.
Ironicky musím konstatovat, jedna z mála kladných věcí, které nám přinesla "slavná revoluce 89" byla pestrost a kvalita potravin, což znamená i těstovin.
Dnes jsem schopná sníst těstoviny na každý způsob, pokud se k nim přidávají ingredience pro mě poživatelné.

Chtěla jsem udělat radost mladšímu, celý týden makal, a proto jsem se rozhodla pro těstoviny s kuřecím a se špenátem. Rozhodnutí navíc ovlivnila lustrace ledničky a mrazáku se zjištěním, že mám vše, co potřebuji.
Recept je rychlý a hlavně obměnitelný, nebo... pokud nechcete něco přidat, jako já třeba česnek ( ne že bych ho tam nevrazila, ale manžel měl odpoledne zápas, asi by mě proklel) nic se neděje. Kromě toho miluju recepty, kde se nic neváží a vaří se po werichovsku tj. přiměřeně.
Moji muži jsou masožraví, proto víc kuřecích prsou nakrájených na nudličky než méně. Navíc dnes dopoledne volal starší s dotazem: " Čůs, co vaříš dobrého?" A já musela po našem rozhovoru navýšit jedlou hmotu.
" Copak? Samička nevaří?" usmívám se do telefonu škodolibě.
"Ne, nafoukla se a odjela k matce!"
To brzy, myslím si, ale je to jeho život, prostě i v ráji prší.
"Dělám bratrovi těstoviny s kuřecím a špenátem."
"To miluju, tak já se stavím, jo, tak na dvanáctou?"
"Jo", odpovídám "nadšeně" a jdu do lednice pro další kuřecího, vyndavám další zakysanku, špenátu je naštěstí dost. Nakonec ukládám velkou zapékací mísu a beru si největší zapékací mísu.
Kde jsme skončili. U masa. Maso je tedy na kostičky a mezi tím se nám vaří těstoviny ( jaké kdo má rád, nebo jaké kdo má doma).
Nakrájené osolené maso hodíme na zpěněnou cibulku a orestujeme. Přidáme dušený špenát, česnek, zakysanou smetanu ( 2-3), promícháme a dáme zapéct do trouby. Jako přílohu připravíme nejlépe parmezán, i když já většinou kupuji Gran Morávii, a pokud záhadně zmizí z ledničky, tak goudu. Není špatné hotové jídlo posypat buď domácím, nebo koupeným kořením na pizzu. Kdo miluje navinulou chuť, stačí jídlo pokapat citrónem.

Obrázek jídla nemám, hladové šelmy nejen že připravily rychle na stůl, ale předvedly, že i z horké trouby umí rychle a bezpečně vyndat mísu, a ještě rychleji ji vyprázdnit.
Přišla jsem ke stolu poslední. Byla jsem ráda, že jsem mohla alespoň ochutnat, což byl výsledek rozhovoru s druhým synem, kterého, když se probral, první sdělení bylo, že má "děsnej hlad" a druhé "těstoviny s kuřecím a špenátem, to miluju!"
Po mém oznámení, že je tu bratr a hovoří s otcem u stolu, jsem ho už hodně dlouho neviděla takhle rychle vystartovat z postele. Hlad je hold prevít a chuť ještě větší .

První začátek

16. srpna 2019 v 8:59 | Cihelna |  Zápisky fotbalové matky
Třídím fotky, které jsem konečně po třech rocích dala vyvolat. A jak to bývá, začnu si prohlížet stará alba. Se smutně nostalgickým úsměvem se zadívám na fotku Staršího, která by se mohla jmenovat: Před prvním tréninkem. Je to síla…. nebylo mu ani pět let.
Když si tak zavzpomínám, docházím k tomu, že můj starší živelný syn, který měl svůj názor, ještě než ho vytáhli z břicha a jeho hlavní zájmy do 22let byly fotbal, auta, průšvihy a jak vytočit učitele. Tímto způsobem se mu povedlo ze mě vychovat celkem zocelenou, důslednou a skoro všehoschopnou matku, která ho nezatratila. Fotbal a auta mu zůstaly, průšvihy, zdá se omezil. Nutno však podotknout, že vzhledem k tomu, že došel k názoru, jak zapotřebí je mít co nejrychleji vlastní bydlení, o mnoha z jeho eskapád pravděpodobně ani nevím.
A tak se dívám na to ani ne pětileté dítě a vzpomínám na naše vesnické fotbalové začátky. Na to, že kromě dvou tréninků týdně, byl prostor i na další sportovní a jiné aktivity. Mohla jsem je přivést ke své vášni, kterou bylo lyžování.
Na to, jak první rok byl spíš o seznamování s míčem, za kterým zpočátku běžela celá tlupa "hráčů" a kopl ten, kdo byl u míče první. Vzpomínám si na synův první zápas, kdy na hřišti všichni "hráli fotbal" a náš chlapeček se stejně starým soupeřem zkoumali trávník, prý tam byl kamínek. I na to, že trenér si nedovolil něco sprostého zařvat, vzhledem k povaze mého manžela.
Vzpomínám ale i na to, jak bylo legrační sledovat ty malé vesnické děti a reakce jejich rodičů, kteří se už viděli ne na Letné či v Edenu, ale přímo na Nou Campu. Co však bylo trpce úsměvné, že někteří z těchto rodičovských odborníků své rady vykřikovali s cigaretou, někteří i s pivem v ruce. Věc, na kterou jsem si nezvykla a přesvědčila ně k tomu, že nejlépe je stát či sedět sama, byl slovník ojedinělých zákonných zástupců.
Zato na svérázné posuzování hry bez ohledu na pravidla, ale s ohledem na protěžovaný tým ze strany rozhodčích jsem si zvyknout musela. Na to, že už takhle malí fotbalisté si musí zvyknout, že mnohdy se spravedlnost skutečně dívá na zápas se zavřenýma a k tomu ještě zavázanýma očima.

http://www.ovcin.cz/bowling/rezervace.html

Jak by bylo všechno krásné.....

13. srpna 2019 v 10:29 | Cihelna |  Máme rádi zvířata
Jak by bylo všechno krásné, kdyby bylo všechno dokonalé, posteskneme si určitě, když není vše tak, jak bychom si přáli. Avšak když se nad tím my, kterým bylo dáno do vínku být celoživotně " mladý(duchem :)) a neklidný", s úsměvem nebo i s trpkostí zamyslíme, musíme konstatovat, že je to dobře. Náš život má totiž smysl, neustále plánujeme, budujeme, radujeme se z úspěchu i toho, že co nás nezabije, to nás posílí a neustále se snažíme své plány dovést k cíli zvaný dokonalost. Někdy je to ne sprint, ne čtvrtmaraton, či maraton, ale přímo závod "ironmana". Běh na celý život. Navíc jen s tím plánem, jen s tím snem v dáli, o kterém navíc nevíme, zda se k němu dostaneme.
To však vůbec nevadí, protože tento způsob " kreativního žití" nás posunuje dopředu, díky jemu je náš život naplněn vzpomínkami, zážitky, pocity, znalostmi atd., máme tzv. možnost podělit se o ně s ostatními, obrazně řečeno, náš život se stává bohatým.
Ačkoliv co je pro jednoho dokonalé, nad tím se druhý jen může usmát. Někteří ani netouží po dosažení nějaké mety, je to moc námahy. Jiní zase sebestředně dávají najevo svou dokonalost, v neznalosti, že dokonalost na nás objevují jiní, jinak je to jen pouhá směšná sebestřednost.
Můj běh za dokonalostí, v tom v čem vynikám, je už hodně dlouhý a doufám, že ještě bude, protože díky jemu se nenudím a můžu objevovat nové věci mít nové zážitky.

Jak by to bylo krásné, kdyby vše bylo dokonalé….

Včera jsem přivezla v půlnoci jednoho synka a těšila se, že si přispím, protože ranní trénink s druhým obstará manžel a já, vzhledem k tomu, že pršelo, nemusím vstát a jít ráno zalévat.


Dnes ráno
6.35 : "Mami, nevíš, kde mám tréninkové triko?"
Asi ho uškrtím: " Ne!!!!"
6.39 manžel: "Nevím, kdy se dnes vrátím."
Asi ho uškrtím: "Ok."
6.50 volá sestra: "Nezapomeň na tu objednávku!"
Je v práci, ji škrtit nemůžu: "Zlato, je dávno poslaná!"
7.05 slyším máti: "Vzadu na zahradě dělají psi děsnej bordel, měla by ses tam jít podívat!"
Vypadám jako býk v aréně, ale udržím se : "Proč tam nejde otec?!"
"Ještě spí."
Vytočená do max otáček, štěknu: " Aha."
7.15 vybavená vidlemi, mobilem odcházím dozadu na zahradu. Psi v tranzu, vyhrabaná díra jako do tunelu, jsem sprostá a ječím:
" To je zas nějakej zasr*nej ježek." Odháním psy, ti se vrhají na strom, drápu se vyčerpaně za nimi.
Psi se snaží vyšplhat na strom, ale naštěstí jsou to psi. Mžourám do koruny břízy. Nic nevidím, až najednou….v ohybu větve bílá kočka. Tak to je průser.
"Ty jedna kočičí krávo!"( mám jinak kočky ráda).
Psi, naštěstí pro mě, zjistili, že se nahoru nedostanou a díkybohu byli snadno odvolatelní a mohla jsem je zavřít.
8.15 se jdu podívat, zda ta blbka ještě sedí na větvi. Sedí.
9.00 jdu se znovu podívat. Hurá!!! Je v tahu. Mé dokonale klidné ráno taky! Pouštím psi, uklízím vidle a jdu do domu.
Vařím si čaj a přemýšlím: Jak by to bylo krásné, kdyby vše bylo dokonalé…. ale zase nudné :(.
P.S.
V tom vzteku mě nenapadlo udělat fotku s kočkou, tak jsem v 9.10 vyfotila alespoň tu břízu.



Bylo mi 39

7. srpna 2019 v 19:33 | Cihelna |  O čemkoliv

O víkendu mi zazvonil telefon. Říkám si: "Hmm neznámé číslo."
Ale byla jsem v dobrém rozmaru, tak jsem to zvedla.
"Dobrý den, tady XY z agentury 000 (nepamatuji si ani jméno, ani název) měla byste na mě tři, čtyři minutky?" "Ano."
"Mohu vám tedy položit čtyři otázky?"
"Ano"
"Kolik je vám let?"
"Prosím?! To je dost osobní otázka? Ale dobře odpovím vám jako jedna naše známá herečka. Bylo mi 39." " Aha. Tak vám děkuji za váš čas. Náš výzkum se týká jen osob od 40 do 70 let. Přeji hezký den."
Tak trochu jsem se zarazila, pozvedla obočí, také popřála dobrý den a položila mobil.
Mně osobně to přišlo směšné, protože slečna nebo mladá paní vůbec nepochopila o co šlo.
Zároveň jsem uvědomila, že jsem opravdu už pamětnice, neboť bytost na druhé straně vůbec neměla ponětí o úžasné větě známé herečky Marie Rosůlkové, která se dožila požehnaného věku 91 let a už ji obtěžovaly dotazy na její věk. A tak s úsměvem odpovídala: " Už mi bylo 39."

Tutu větu v naší rodině s úsměvem a oblibou používáme všechny "holky" s vyšším věkovým číslem než je 39.

Co všechno lze chytit a nepustit

7. srpna 2019 v 13:45 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Chytit a nepustit, o čem psát? Úvahu o tom jak je pro nás důležité chytit tu správnou šanci a nepustit ji? Chytit ten správná životní i pracovní směr a nepustit ho. Asi ne.

A jak běžím, snažím se chytit a nepustit myšlenku. Ta se ovšem zdá být dost daleko přede mnou, skoro v nedohlednu a nevypadá, že by se chtěla dát chytit.
Naštěstí kolikrát aniž byste se o něco snažili, BUM! A je to tady! Nápad, inspirace…..
Vzpomněla jsem si na jednu příhodu z pozdního dětství, či raného mládí, asi na věk 14-15 let.
V létě jsme se chodili koupat na pískovnu, a protože jsme byly my holky k světu, navíc jsme to věděly, hned tak s někým jsme se nebavily. Měly jsme takovou partičku, se kterou jsme obrážely letní kina, zábavy atd.
A jak to bývá, vždy je někdo, do se mezi vás chce vetřít. U nás to byl vnuk místní soudružky, o které se u nás doma nemluvilo jinak než o té bolševické svi*i. "Vnouček" byl zákeřňák po ní, proto jsme s ním nechtěly nic mít.
Avšak zpět ke koupání v pískovně. Uměly jsme se pěkně rozmazlovat, co se týká jídla i pití (samozřejmě nealko). Pravé pickniky na pláži!
Jednou si sedíme na dekách, debužírujeme a ten zmetek se odněkud přiřítil a hodil nám do jídla písek. Než jsme se stačily zvednout, získal před námi náskok, a asi by nám i unikl. Naštěstí tentokrát spravedlnost nebyla slepá a objevila v podobě Hedy (O Hedě jsem se už zmínila i o jejích proporcích, a věřte, že už v 15 k ní příroda byla hóódně štědrá.
" Hedó… zastav toho ks*ndla," křičely jsme na ni. Heda, coby bohyně spravedlnosti, neváhala. Praštila s kolem a skočila mu do cesty a s nohama, rukama roztaženýma mu zatarasila cestu. Kluk zůstal stát jako opařený, nutno podotknout, že my taky.
Ono se taky nebylo čemu divit. Heda totiž při svém výpadu, roztáhla ruce tak prudce, že nevydrželo přední zapínání plavek. To co jsme viděli, jsme ještě neviděli. Heda však jako vždy zachovala chladnou hlavu. Jednou rukou si chytla prsa, aby se se jí nepustila dolů a druhou rukou přesně mířenou ranou na ciferník složila kluka k zemi.
Vynadaly jsme mu do prasáků a šmíráků, přidaly jestě pár ran a šly jsme se koupat. Časem nám to ale nedalo a začaly jsme přemýšlet, jestli nás práskne tý svý bábě a bude z toho průšvih.
Pro jistotu jsme celou story řekly dědečkovi, který si jako vždy poradil. Díky jemu z toho nic nebylo a Heda se dokonce dočkala od zmetka omluvy, dostala i čokoládu.
Samozřejmě se všechno stejně rozkřiklo, nikdo si však Hedě nedovolil něco říci ohledně jejího hrudníku. Všichni věděli, že kdyby je totiž Heda chytla, jen tak by je bez ruční domluvy nepustila.
Po letech jsem se dědečka ptala, co babě řekl, že si nikde nestěžovala…
"No co.. že vnuk členky místní stranické organizace je šmírák už v 15. A jestli vám nedá pokoj, že i já bývalý kapitalista mám dost známých vlivných soudruhů na to, aby straně vysvětlila, jak ho doma vychovávají."

Mein- boloňské špagety

4. srpna 2019 v 14:17 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
"Co si dáme o víkendu dobrého k obědu, na co bys měl chuť," ptám se synka. Nabízím kotlety, omáčku, kuře.
"Mohla bys udělat špagety, ale ty pravý boloňský."
"Jak pravý boloňský."
" Prostě ty, co jsme jedli v Itálii."
Pravé boloňské…hm… to není tak jednoduché. Jak jsem zjistila je to ten typ jídla, jako náš bramborový salát, tj. každá rodina má pomalu svůj recept. Proto když jsem si četla na internetu asi desátý top recept na boloňské špagety, rozhodla jsem se pro návrat ke knižní kuchařce, Italské pokrmy na českém stole od Libuše Vlachové, kde jsem n str.82 našla tento recept:
350g špaget, sůl,200g mletého hovězího,10og drůbežích jater,80g slaniny, 1 mrkev, malý kousek celeru, 3 lžíce rajčatového protlaku, 1 dl bílého vín, vývar, 30g másla, mletý pepř, muškátový květ, strouhaný sýr.
Jak jinak ne všechny ingredience jsem měla, zapomněla jsem např. drůbeží játra, protlak( místo toho jsem si udělala něco podobného z čerstvých rajčat), navíc jsem si přidala bylinky.
Potom mě jako vždy přestalo bavit číst postup, a jela jsem podle sebe, a tak jsem vytvořila mein-boloňské špagety. Na oleji zpěnit cibulku, přidat nadrobno pokrájenou slaninu, dál česnek, nadrobno mrkev a celer. Orestovat. Přidat maso, podusit, zalít rajčatovou šťávou, po pár minutách přidat víno a okořenit.
Maso dusit doměkka, šťávu vydusit tak, vše mělo konsistenci tak akorát. Nasekané bylinky jsem přidala na konec. Na otázku jaké jsou asi nejlepší je odpověď, ty , které máte rádi.
Jak se vaří špageta, nebudu popisovat, je to zbytečné.
I na talíř můžete jako oblohu dát cokoli, my máme rádi leďák, který se k těstovinám hodí. Na první chod je většinou parmezán, ale protože rychle zmizí, bereme za vděk i nastrouhanou goudou.
P.S.
Dnes jsem ohřívala zbytek špaget a tzv. jsem vše "zamudlala". Hodnocení synka: "Takhle je to lepší".