Říjen 2019

Sto tváří a každá jiná.

30. října 2019 v 19:05 | Cihelna |  O čemkoliv

Usmívám se, protože zápasím s tím, jak téma uchopit, neboť je nejméně sto způsobu o čem psát.
Mám se soustředit na pohled jedince, ale zde by sto tváří nestačilo, vždyť vyjádření našich pocitů mimikou našeho obličeje je bezpočet.
Mám se tedy vrátit k jinotaji či metafoře, kdy sto tváří zakrývá našich sto povahových rysů charakteru. Ale to se dostávám do polemiky sama se sebou, protože jsem sice ochotna uvěřit, že člověk je tvor horší než chameleon, vzhledem k tomu, že chameleona prozradí jeho barva, ale, bohužel, jak se říká, pravou tvář člověka odhalíme teprve až pod tíhou důkazů. Navíc někdy neodhalíme nic, anebo až příliš pozdě.
A proč že se dostávám do polemiky, kterou vlastně nechci rozpoutat, protože by byla nekonečná.
Mně se totiž líbí citát, který si pamatuji ještě z mladší doby, kdy jsem sbírala citáty a na rozdíl odedneška si pamatovala i autory. Citát zněl asi takto: Člověk má celkem tři charaktery, jeden, který má, jeden, který ukazuje a jeden, který by chtěl mít."
Což vlastně nevylučuje, že každý ten charakter může mít svých sto tváří právě podle situace.A jsme u nekonečného uvažování......
Např. v této chvíli, sedím v pracovně a snažím se vyplodit smysluplnou úvahu( jako že chci ukázat, jak se dokážu ponořit do tématu), otočím se směrem k zrcadlu, a vidím zbytečně se namáhající osobu, která vstala a šla zkoumat svůj obličej a která sotva pochytá své myšlenky, protože má hlad.
A tak závěrem celého mého uvažování je tento prostý výsledek. Sto tváří nebo jedna, jdu se najíst.

28.10. Jaké by to bylo?

28. října 2019 v 21:10 | Cihelna |  Glosy
Dnes je 28 října státní svátek… vznik samostatného Československa.
Všude kolem nás a hlavně do nás se snaží dostat, jak je skvělé, že bylo rozbito Rakousko - Uhersko a jak je skvělé, že vzniklo samostatné Československo.
Než budu pokračovat, chci klást důraz na…. MOJE RODINA, MOJI PŘEDCI SE POVAŽOVALI ZA VLASTENCE, ZA ČECHY.
Samozřejmě, když přišlo vyhlášení republiky, byli stržení euforií a jásali s davem. Pak přišlo vystřízlivění.
Jako obchodníci a podnikatelé jim bylo jasné, že jejich obchody napříč celým RU, přestaly existovat, že jejich letní vily a byty u Jaderského moře asi také nebude tak jednoduché navštěvovat Měli známé a přátelé napříč celým mocnářstvím.
Zajímalo by mě, jak by vypadalo soustátí, o kterém mluvil císař Karel. Jsem přesvědčena, že by to rozhodně nebyl takový paskvil jako EU.
Vím, že jsem teď pohoršila všechny eurofily, ale já, která jsem zažila RVHP, si nemohu pomoci, protože se mi víc a vic zdá, že jediný rozdíl začíná být jen v té barvě.
Zatím pořád souhlasím s dědečkem, který tvrdil, že jestli jsme hledali vzor, mělo to být Švýcarsko nebo Rakousko.

Jeden rok stár

28. října 2019 v 20:41 | Cihelna |  O čemkoliv
Dnes je to rok, kdy jsem se rozhoupala a založila jsem si blog . A musím říci, že ani po roce, toho nelituji, snad jen… škoda že nemám na příspěvky a vylepšování blogu tolik času, kolik bych si představovala...
A co mě nejvíc těší… no… že jsem dostala skrze blog možnost zjistit, že na blogu jsou skvělí lidé s neméně skvělými příspěvky, a i když to teď asi vyzní jako klišé…
OPRAVDU OBOHACUJETE MŮJ ŽIVOT, A ZATO VÁM DÍKY.Úžasný

Podvečer

24. října 2019 v 18:31 | Cihelna |  O čemkoliv
Celou cestu domů jsem se těšila, až přijedu a půjdu ven, protože bylo takové krásné slunečné počasí. Ale jak se říká, člověk míní, a v tomto případě, počasí mění.
Deset kilometrů před cílem, jako když padne opona a za ní je mlhavo. Plány se bortí….. tak co se bude dít?
Zaparkuju! Vynesu nákup, převléknu se a zatopím. Nikam už dnes nemusím. Udělám si jídlo, uvařím čaj, zasednu k psacímu stolu. Pokoj se ohřívá, dívám se z okna a je mi fajn. Obraz z okna mi nabízí uplakané, ale klidné počasí, "Krajinku v podvečerním podzimním hávu", která mi přináší uklidňující "zvuky ticha".




Zvuky ticha.

22. října 2019 v 21:42 | Cihelna |  O čemkoliv

Zvuky ticha…. téma zavádějí nás do krajiny metafor, obrazotvornosti, pocitů a nálad.
Napadne vás a to jako proč?!
Proč?! Proč?! Protože ticho nemá zvuk! Ale jsou situace, kdy je nám dobře a cítíme klid, neslyšíme žádné rušivé elementy. A obrazně slyšíme zvuky ticha…
Pokusím se odpoutat od své realistické podstaty a ponořím se do světa nostalgie a sentimentu.
Zvuky ticha a klidu mívají různou podobu.
Zvuk ticha mě obklopí, když si konečně mohu sednou na lavičku a nerušeně pozorovat západ slunce nad jezerem, jen sedím a dívám, jaké neskutečné barvy dokáže slunce vykouzlit, zrovna tak jako podzim, když se vydaří babí léto, barvy odrážející se na vodní hladině….v duši se rozprostře klid.
Nebo když člověk vyběhne na kopec, posadí se na lavičku u kaple a dívá se do širého kraje. Vůbec se nedivím praotci Čechovi, že jakmile spatřil tu krásu, rozhodl se zůstat.
Zvláštní zvuky ticha slyším a slyšela jsem, když jsme chodili o Vánocích přes zamrzlé jezero a svítil měsíc a bylo světlo jako ve dne, stíny stromu a ojedinělé mraky, vytvářely příjemně strašidelnou atmosféru.
Neskutečný pocit zvuků ticha zažívám, když je modrá obloha a slunce nade mnou, prašan pode mnou a jsem sama na sjezdovce.
Zvuk ticha ke mně dolehne, když se můžu v zimě zachumlat do deky v křesle, udělat si grog nebo svařák a dívat se z okna.
Zvuky ticha mají různou podobu, jako například teď, když sedím v autě, čekám na synka (jak jinak), stmívá se a já mohu přemýšlet "o nesmrtelnosti brouka"


Jablkový koláč (jablka v hlavní roli 1)

20. října 2019 v 10:23 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.


Jablka všeobecně patří k mým oblíbeným pochutinám, nepohrdnu jimi v jakémkoliv stavu, i když pravda je, že asi nejčastější konzumací je stav zasyrova.
Ani jsem se nezbavila svého dětského zvyku a když utrhnu z jabloně jablko, nebo ho seberu pod stromem nenamáhám se dodržovat "hygienická opatření", jablko otřu o to, co mám na sobě a s chutí se zakousnu.
Tohle je náš letitý recept, a protože jeho písemná podoba se už dávno v nenávratnu, každé těsto vypadá trochu jinak. Koneckonců stejně na tom nezáleží. Ingredience jsou chutné, nikdy se nestalo, že by něco zbylo.
Tak tedy co potřebujeme: půl hrnku polohrubé mouky, jedno vejce, cukr se musí "vychytat" podle toho, kdo jak má rád sladké, zrovna tak mléko přiměřeně, půl sáčku kypřícího prášku do pečiva.
Dále všechno smíchat a nalít do formy. Prostředek posypat nastrouhanými jablky, můžou se přidat i rozinky a najemno nasekané ořechy. Na to vše ještě drobenka, která se připraví z hrubé mouky, cukru a másla. Mne se tak dlouho, až se začne drolit.
Výsledek by většinou měl vystydnout, ale vůně je tak skvělá, část koláče mizí už za tepla.





Nedokonalost člověka

17. října 2019 v 20:58 | Cihelna |  O čemkoliv
Je mnoho podob nedokonalosti člověka, a jen ztěží lze napsat přiměřeně dlouhý smysluplný článek. Ale za pokus to stojí, mohu tímto poměřit svou nedokonalost se schopností vytvořit cosi říkající text.
Vrhnu se na všeobecnou rovinu nedokonalosti člověka, jež spočívá už jen v tom, že mnoho lidí je přesvědčeno o své jakékoli dokonalosti, což můžeme zmínit jako jeden z přímo dokonalých lidských omylů.
Zajímalo by mě, odkdy lidé přestávají pochybovat, odkdy je jejich pochybnost zastíněna tupým sebevědomím, vlastní neomylností, neochotou přijmout jiný názor nebo jen větší a větší leností a nechutí "dokopat" mozek k činnosti.c
Možná by mi někdo s údivem na tváři odpověděl:
Vždyť jak lehké, nenáročné a hlavně bezpracné je přijmout to, co se nám nabízí v tom úžasném konzumním světě, ve kterém se nám žije tak dobře. A že s námi někdo manipuluje?! To není možné! To bychom poznali, to by si nikdo nedovolil!
A těch pár bláznů, kteří pořád pochybují a nutí nás přemýšlet a dívat se dál než za hranice našeho pohodlí?! Těm by to jejich myšlení měli zakázat, aby nás, spokojené konzumenty čehokoliv, přestali otravovat.
A přitom právě opak je pravdou.
Jednou kdysi někdo pronesl, že dokonalost není maličkost, ale dokonalosti docilujeme maličkostmi. Proto možná v dnešním tak uspěchaném světě, kdy skoro každý chce svého dosáhnout teď hned, na trpělivost s maličkostmi nemáme čas ani chuť a tím jsme schopni se smířit s průměrností, o které si mylně myslíme, že jsme dosáhli na nejvyšší mety.
A jak si tak čtu článek, napadají mě pochybnosti, protože díky tomu, že někteří v danou chvíli nepochybovali, obohatili lidstvo objevy a vynálezy, které nám zdokonalují kvalitu žití.
A tak tu sedím a čekám na synka, až se vrátí z tréninku a s myšlenkami jsem dokonale v koncích.
Vlastně tím potvrzuji svou nedokonalost, a je mi to tak nějak jedno. Vždyť já mám svou nedokonalost v podstatě ráda, nutí mě zlepšovat se, nebo dělat věci, které by "dokonalí lidé" nedělali.
Má to jen jeden háček, mou nedokonalost mi nesmí nikdo připomínat. To bych se také mohla dokonale "vytočit."

Bohatá úroda

13. října 2019 v 12:47 | Cihelna |  Malby a kresby jedné amatérky :)
Kdysi jsem v jednom hotelu na Mallorce viděla v jídelní hale obraz. Mám možná takovou "zvláštnost", dívám se kolem sebe( myšleno ironicky, ale divili byste se, kolik hostů míjí výtvarné počiny na zdech a zajímá je jen ten obsah na talíři).
Léta jsem obraz nosila v hlavě, ale tak nějak buď nebyla nálada, nebo čas. Až jsem se konečně dokopala k tomu, abych zvěčnila to, co mi zůstalo v hlavě.





O životě

12. října 2019 v 16:44 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
O životě.
Často ve svých článcích píšu o tom, jak je důležité být rád na světě. Dnes bych se chtěla s vámi podělit o příběh, který jsem včera vyslechla.
Dnes, stejně jako skoro každý víkend, když se probudím, nastupují stejné rituály.
1. Přemluvit se, že vstanu a nebudu si číst.
2. Doploužit se do kuchyně a udělat si čaj+ najít nějaké rychlé cukry ( zbytek rodiny je buď na fotbale, nebo spí).
3. Jen tak zírat, zvednout se, doploužit se do koupelny, udělat ze sebe přijatelnou bytost.
4. Najít sportovní hodinky a již se neploužit, ale jít si vzít věci na běhání.
5. Konečně vyběhnout, i když po prvních deseti krocích přemýšlím o svém duševním stavu, jako jestli mám všech pět pohromadě.
Běžím, sama, v klidu se svými včerejšími myšlenkami. Přemýšlím o tom, co jsem včera vyslechla. Jsem introvert, nikomu se jen tak nesvěřuji, a proto občas trpím tím, proč zrovna mně se chtějí lidé svěřovat.
Běžím… A přemýšlím o včerejšku.
Mám známou, seznámily jsme se na jednom z těch nekonečných fotbalových turnajů. Moje známá je učitelka, typovala jsem ji na cokoliv jiného, jen ne na pedagožku. Možná je to tím, že naše hovory jsou o všem možném a o našem školství jen tehdy, když se zeptám. Proto jsem byla překvapena, že začala sama.

Čtyři odpoledne. Ještě musím pro maso. Telefon.
"Ahoj, neruším?"
"Ne, zníš nějak sklesle?"
"Ale... musím to někomu nestrannému říct. Dnes dopoledne jsem zkoušela kluka, takový průserář, nejdříve měl ty silný řeči jako, klidně mi dejte pětku. Zadání bylo vyprávět o povolání rodičů. Povídám mu, nedělej fóry, pomůžu ti, bude to dobrý.
Po dvou otázkách se kluk rozmluvil, bylo vidět, že s tátou dělá, že je šikovný na ruce a táta že ho učí, prostě tak jak to má bejt.
Výsledek velmi dobrý. Kluk zářil. Říkám mu: "A to jsi to chtěl vzdát!"
Td mi před 10 minutama volala ředitelka. Byla u ní policie, chtěli kontakt na matku, aby ji oznámili smrt manžela, klukova otce."
Pořád musím myslet na osud toho kluka a nemůžu dnešní odpoledne vyhnat z hlavy."
" Nezlob se, nevím co říct, je to tragédie. Člověk skutečně neví dne ani hodiny, kdy nastane ta poslední chvíle."
"Neříkej nic, jsem ráda, žes mě vyslechla."

Říká se, že když se svěříme, trápení je poloviční. Možná proto jsem měla potřebu příběh napsat.

P.S.
Hodina běhu mi utekla rychle, bohužel dnes se očekávaný výsledek nedostavil, hlavu jsem si rozhodně nevyčistila.

Svět uvnitř mě

8. října 2019 v 21:22 | Cihelna |  O čemkoliv

Svět uvnitř mě je jako přesýpací hodiny, které mají na rozdíl od těch reálných klapku, jež je uprostřed nejužšího místa hodin a je tou jejich nedůležitější součástkou. A to proto, že ta vrchní část těch přesýpacích hodin je krásná, nádherná krajina snů a splněných přání, kde si můžu dělat, co chci a cítím se skvěle, svobodně a nádherně a může trvat různě dlouho.
Ale jak to bývá, nic netrvá věčně. A proto se stává, že ta nádhera ztěžkne, zvadne pod tíhou života zvenku, klapka povolí a krajina snů se řítí do propasti…. naštěstí jakmile dopadne poslední zrnko do temnoty, hodiny se okamžitě otočí a ze spáleniště, z trosek, z popela se znovu a znovu rodí a rozkvétá ta nádherná krajina snů……
Jsem šťastná….


Přesýpací hodiny
https://img.obrazky.cz/?url=071d0d40315ea034&size=2

Den "D" (Ze zápisků běžkyně s pěti křížky)

5. října 2019 v 23:44 | Cihelna |  Na vlně života (články)
28.8 2019 přišel můj den "D".
Několikrát jsem se zmínila o tom, že běhám, od dětství, ne proto, že běh pro zdraví opět zažívá svůj bum (za mého života už po druhé) .
Pro mě je to součást mého já, od mala jsem jiné dítě, u činností, které mě zaujmou, vydržím celý den, absolutně odtržena od plynutí času a na druhou stranu neposedná, neklidná, neschopná trpělivosti.
" Nato je nejlepší lék práce a pohyb," říkávali babička s dědečkem( tou prací samozřejmě mysleli práci fyzickou).
Tak běhám ani nevím kolik let. A protože jsem již dospěla do své svobodnější poloviny života a je mi dopřáno, abych si mohla udržet duševní a fyzickou rovnováhu díky pohybu, běhám a běhám a plním si své body na seznamu.
Letos jsem si přála splnit si svůj běžecký sen. Sice běhám, ale jen tak po krajině. Chtěla jsem se zúčastnit nějakého veřejného běhu. Běhy na 8 a 5 km, to by šlo, ale 10km to byla výzva!
Opravdu jsem musela začít trénovat, dva a půl měsíce před "Vinařským během". Dokonce jsem se vzdala i svého milovaného tenisu!.
Manžel, jak je jeho humoru vlastní, mi několikrát zopakoval, že čas stejně nedoběhnu a číslo v občance se mi taky nezmění (jako bych to nevěděla).
Zato moji synci, tak to byla podpora, při jídle se nabízeli, že to za mě dojí, aby se mi dobře běželo, jeden mi i své sportovní hodinky zapůjčil, aby si mohl koupit nové.
Natrénovat na těch 10km pro mě nebylo vůbec snadné, už jen ten čas sehnat.
Ale když přišel předvečer dne "D", tak jsem se těšila, že nevím, co mě popadlo a večer před během jsem neodolala pokušení, které na mě vyvíjelo jedno sušené rajče v oleji a navíc jsem k tomu přidala hrst piniových oříšků.
Neukázněnost a neovladatelnost, jež mě posedla, nebrala konce. V 23.00, tj 12 hodin před startem jsem otevřela lednici a matčina meruňková marmeláda na mě tak vyzývavě zírala, a tak vytrvale naznačovala, abych ji ochutnala, že jsem ji sežrala celou.
Výsledek na sebe ráno nedal dlouho čekat. Na záchod jsem běžela dvakrát, taková ranní běžecká rozcvička.
Vědoma si svého provinění,že to byla lest, které jsem neodolala ( možná jsem ani nechtěla) jsem se vybavila zlatou rybkou a panenkou Marii a vyrazila jsem se sestrou na Mělník na Vinařský běh.

To, že se necháme odvézt, abychom mohly ochutnat vína a pořádně se po běhu posílit nabízeným jídlem, zhatili mí muži, všichni měli zápas, pro Mladšího bylo dokonce nutné dojet.
Běh samotný byl úžasný i s tím časem jsem byla spokojena. A těch mladších dívek a žen co jsem předběhla( to mě těší nejvíc!)! Navíc krajina kolem Labe je na podzim kouzelnáI Fotka to sice zrovna nenaznačuje, ale s cílem jakoby se rozjasnilo, a dokonce se i objevilo slunce. Zázemí běhu a vůbec celou organizaci a průběh akce mohu jen chválit. Jídlo bylo chtutné, daly jsme si guláš a jedna malá plznička měla také tu správnou teplotu.(Je to zvláštní, řekne si jeden, Vinařský běh a pije pivo, ale gurmám uzná, že pít ke guláši něco jiného než pivo je nechutné, proto jsme si vezly víno domů, abychom ho mohly v klidu ochutnat)


Obdivuji sestru, fotila i za běhu

Dá se říci, že nehledě na tu náročnost , pokud mi to život dovolí, ráda poběžím i příští rok.

P.S.
A ještě jedno poprvé jsem zakusila: poprvé jsem navštívila Toitoiku. O pocitech psát ale nebudu.




Mělnické vinařství nabídlo příjemné posezení



Věřím

3. října 2019 v 19:39 | Cihelna |  O čemkoliv
Věřím v Boží prozřetelnost a věřím sama v sebe. K tomu mě dovedla má víra. Díky ní jsem lepším člověkem, protože věřím, že cnosti a necnosti nejsou jen prázdná slova, věřím, že mě Prozřetelnost za mé hříchy úplně nezatratí, věřím, že bůh skutečně trestá do třetí či čtvrté generace. Jako by toto upozornění všichni záměrně pozapomněli. A tak se divíme, proč Prozřetelnost trestá nevinné. Přitom odpověď není tak těžká: protože dopouštíme, aby zlo vítězilo, mlčíme a jsme schovaní ve své ulitě, vykřikujeme jen v davu, a dáváme si "secsakramentský" pozor, abychom si neublížili. Věřím a doufám, že se mladá generace zdravě naštve a začne si vážit pravých hodnot, věřím, že jednou se rádo by politická reprezentace začne řídit přirozeným rozumem a věřím, že se nenechá ovlivňovat vědeckými, od běžného světa odtrženými asociály, kteří nemají ani páru, co znamená žít vyrovnaný přirozený život. Věřím, že přirození lidé budou brzy více publikovat své postoje a založí nějakou stranu či hnutí, abych konečně měla koho volit a na svou volbu byla pyšná. Věřím, že existují lidé jako já, kteří vědí, že jsou jen dvě pohlaví, že existují různé lidské rasy, že není možné, aby škůdci měli stejná práva jako ti, kterým bylo ublíženo, že není správné pomáhat sociálním parazitům. Věřím ve spoustu dalších věcí….
Ale to hlavní, v co věřím, sice zní jako klišé a přitom je to má nejpevnější víra. Věřím, že mí nejbližší budou šťastni, zdrávi a budou mít dobrý život.