Listopad 2019

Právo na názor

17. listopadu 2019 v 19:16 | Cihelna |  Glosy
Žijeme v údajné demokracii a jedním z práv demokracie je právo na svobodný projev.
Jsem zvědavá, zda se dožiji toho, že se veřejnost dozví, jak to skutečně bylo s tzv. sametovou revolucí.
Vždyť ti, kteří žili před ní a po ní, teď musí jen nevěřícně kroutit hlavou.
Pozvolna, ale v posledních letech čím dál tím rychleji, docházím k názoru, že tvz. sametová revoluce byla majstrštyk komunistů ve jménu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Byl to takový 68. po třiceti letech, jen okolnosti byly příznivější, pro obě strany zúčastněných, hlavně ten fakt, že komunisti pod tíhou tehdejších okolností jen hledali možnost, jak nepřijít k úhoně. A cena? Podělit se o moc. A povedlo se. Je všeobecně známo, že jestli neměli nic proti některé osobě z druhé strany, byl to V. Havel. Dnes se o tom moc nemluví, ale on byl posledním presidentem socialistického Československa, jeho premiér byl vlivný komunista a za jeho působení, no musela bych hodně přemýšlet, kdo z komunistů byl potrestán.
A na venek vše působilo jako revoluce, ale komu ve skutečnosti zůstala moc rozhodovat?
No podívejme se jen, kdo je dnes v čele státu a s čí podporou vládne kabinet.
Jestli někde existuje peklo, tak si čeští komunističtí pohlaváři připíjejí každého 17.listopadu stalíčnoj, jak to tady u nás v Čechách zmákli.
To je ten fakt, proč já si připomínám 17. listopad jako 17. listopad 1939, jako skutečný den odporu proti totalitě. A ne 17.11.1989, kdy dnes vlastně nevíme, kdo byl vítězem.

Není cesty zpět

16. listopadu 2019 v 23:44 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Není cesty zpět, je stejné, jako když dospějeme k bodu zlomu.Je to okamžik, kdy jsme dospěli k radikálnímu rozhodnutí. Ještě se můžeme obrazně naposled otočit a podívat se přes rameno, ale už neuděláme krok dozadu. Zbývá nám jen jeden pohled, a to pohled dopředu. Průšvih je, že to je asi tak všechno, o čem lze říci, že je to jistota. Vše ostatní je krokem do neznáma. Doslova a do písmene.
Víme, jak vypadala cesta, která za námi zůstala a po které se nemůžeme vrátit, ale to co je před námi????.
Snad kolik je lidí, tolik je našich cest dopředu. Například: jsou takoví, kteří se tetelí a těší na každý okamžik, kdy už není cesty zpět, těší se na svou budoucnost, na vše nové a neznámé, co je čeká. Ale jsou i takoví, kteří se děsí věty, že není cesty zpět, bojí se, co jim budoucnost přinese. Jiní když dospějí k bodu, že není cesty zpět, okamžitě spálí všechny mosty, vymažou veškerou svou minulost bez ohledu na následky, a nato, jak zraní ty, kteří ho, či ji mají rádi. Je mnoho těch, kteří vědí, že není cesty zpět a bohužel i vědí, že je nečeká ani cesta vpřed. A bohužel je i mnoho takových, kteří při posledním ohlédnutí zároveň dělají ten první krok vpřed, jež není ale krokem nikam jinam než do propasti bez sítě.
Proto přeji všem těm, kteří mají před sebou větu, že není cesty zpět, aby jejich cesta vpřed byla smysluplná.
Dost vážna. Na "není cesty zpět" se dá pohledět i jinak! S nadsázkou.
K větě není cesty zpět jsem dospěla v červnu po několika sklenkách lahodného moku a mnou skvěle naloženým masem, které ugriloval manžel a slíznul tím veškerou smetanu u přítomných.
Předělám celý vrchní byt. Po výbuchu smíchu mého muže a jeho jízlivé otázky, jestli na to mám, jsem se vytočila, ztratila zdravý úsudek a hrdě pronesla: "Mám!"
Že jsem nebyla ticho! Alkohol je skutečně hrozba! Navíc lidi jako já, neradi přiznají chybu. A tak už tři měsíce trpím, protože nebylo cesty zpět, ale cesta vpřed znamenala: sehnat spolehlivou firnu, vystěhovat celý byt, udělat vše nové, promyslet detaily, a zjistit, že při přetavbě vás napadají další změny a další změny.
Přiznávám, jsem tvrdohlavá. Ta, která si myslí, že to zvládne. Výsledkem je. že jsem unavená, protivná a musím se krotit, aby si v práci nemysleli, že neumím nic, než buzerovat ostatní. Doufám, že na mé cestě vpřed se brzy objeví světlo v tunelu v podobě plně nově zařízeného bytu a já si budu moci dát v klidu "nohy na stůl"

Světozor 1924

16. listopadu 2019 v 20:59 | Cihelna |  Z časů 1. republiky
Konečně skončila zahradní sezóna a je čas na pročítání rodinného archivu. Dnes- časopis Světozor z 9.října 1924.



Káva

9. listopadu 2019 v 9:22 | Cihelna |  Z časů c.a k.
Možná by se dnes některá Hausfrau divila, jak vkusně a zároveň prakticky byly vybavené kuchyně. Z výbavy prababičky

Inverze

7. listopadu 2019 v 19:19 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Chtěli bychom s Mladším koupit manželovi k Vánocům kávovar ( tj. Mladší poskytl nápad, já jsem z velké části sponzor :) . Problém je, že ani já, ani synek kávu nepijeme, ale víme, že otec by si kávovar přál, z toho důvodu nemáme Anung, co je lepší, zda na kapsle, nebo na mletou kávu?
A tak běžím svůj hodinový běh, už mě nebaví přemýšlet o kávovaru a myšlenka přeskočí na téma: kdybych se mohla vrátit v čase…..
Kdybych se mohla vrátit v čase…. krásné téma… krásné pro ty, kteří jsou svobodní, bez závazků, pro ty, kteří plují na snesitelnosti lehkosti bytí. A to se mě netýká.
Nemohu se vrátit v čase, protože kdybych se vrátila, přišla bych o to nejcennější, co jsem kdy získala, co se mi podařilo vytvořit a přivést k životu. Přišla bych o všechny chvíle, a to od A až po Z, které jsem prožila se svými synky a bůh mi je svědkem, že oba dva jsou požehnáním, které jsem si tak přála. Nic to nezmění na tom, že synci, ač mají dobrá srdce, jsou živení, prostě přírodní typy.
Jako dítě narozené v šedesátých letech, jsem dětství a mládí strávila za "totáče".
Jako potomek maloburžoazie a statkářů, mé vzdělání záviselo na "zaháčkování" různých soudruhů, kteří dokázali napsat velmi dobré posudky, ale na právnickou fakultu, či filosofickou to nestačilo.
A to je ten okamžik…… kdybychom žili v době mého mládí v demokracii, byly by mou budoucností práva, a tím úplně jiná cesta, na které bych se nesetkala se svým skvělým manželem. Nedali bychom život naším dětem a nezažili bychom ty nejchvíle.
A to je ten důvod, proč Já se nemohu vrátit v čase……

2.11. Dušičky

3. listopadu 2019 v 21:39 | Cihelna |  Glosy
V letošním roce připadl 2. listopad na sobotu.
2. listopad Dušičky nebo Den památky zesnulých. Svátek, který ač většinou spojen s pochmurným listopadovým počasím, pro naši rodinu a příbuzné znamenal dobu návštěv vzdálených příbuzných, vzpomínek na ty, kteří už nebyli mezi námi. Vzpomínky na lampionový průvod, na vydlabávání dýní, aniž bych měla ponětí o nějakém Halloweenu.
Halloween, důkaz, jak se mění vnímání tradic, jak se mění a ztrácí tajemné kouzlo zvyků, jak lidé zapomínají na jejich význam. Nechtějí vzpomínat, setkávat se a rozjímat. Chtějí se bavit. Koneckonců proč ne? Ale proč přijímat cizí zvyky a proč zapomínat na naše, které jsou poetičtější a v dnešní hektické době by nás donutily zpomalit, vydechnout a pozvolna se nadechnout.
V sobotu bylo 2.litopadu Den památky zesnulých, chlapci se vraceli z fotbalů a jejich první starost bylo, kde máme svíčky. Vzadu na zahradě je kříž s bezhlavým Kristem, kdo jde kolem, vzpomene si na všechny, kdo už nejsou s námi, u kříže je psí hřbitov, svíčky zapalujeme i jim, naším věrným čtyřnohým přátelům.
Kluci jsou syčáci, žádní andílci, ale zapálit svíčky nikdy nezapomenou.