Únor 2020


25.2.1948.

23. února 2020 v 19:09 | Cihelna |  Glosy

Datum, které jsme my, kterým je více než 35, znali jako " Vítězný únor" a po kterém vítězná komunistická strana v čele s Gottwaldem začala psát ty nejčernější dějiny naší republiky. Samozřejmě, pokud si tuto větu, přečte, ten kdo pochází z rodiny, jež se díky tomuto "vítězství" zmohla na úkor těch druhých, kteří byli perzekuováni, vězněni, popraveni či jiným způsobem ničeni, může se cítit pobouřen, místo toho aby se styděl.
Chci ale připomenout jinou záležitost, a to 23. února 1948, kdy především se studenti s učiteli a novináři, ke kterým se přidali i další občané, vypravili na Pražský hrad a kdy došlo k jejich srážce s ozbrojenými milicemi KSČ.
A jak to každý totalitní režim umí, odplata "strany" vůči těm, kdo chtěli bránit demokracii, na sebe nedala dlouho čekat.
V dějinách je mnoho dat, na která se dá pohlížet s různých pohledů. Jedním z nich je právě 25. únor 1948. Když se do národa dokázala vtlouci porážka na Bílé Hoře a perzekucí těch, kdo stáli proti Habsburkům, neměl by být problém pamatovat si i tragický osud mnoha Čechoslováků po 25. únoru 1948.

Jen si tak žít....

21. února 2020 v 21:42 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Jen si tak běžím a mohu si jen tak přemýšlet…..
…..jen si tak žít a užívat si život, co to dá! Netrápit se otázkou: " Co když už je pozdě?" Vždyť nikdy nevíme, jak dlouhý čas tu máme vyměřený a hlavně, což je trpké, uvědomme si, že život není peříčko a s přibývajícími lety už vůbec ne.
Co když už je pozdě? No jasně, vždycky je na něco pozdě, ale zároveň na spoustu věcí je pořád dost času. I když s jednou věcí se asi musí člověk v určitém věku smířit. Musí opatrně používat slovo nový.
Já třeba používám slovo jiný. A jsem naprosto spokojená. Protože v mém krásně zralém věku a rozhodně ne nudném životě, mi slovo nový přijde tak trochu komické. A tak poznávám jiné lidi, získávám jiné zkušenosti, snažím se zajímat o jiné věci atd. Pravda ale na druhou stranu je( nechci být zase až tak velký pokrytec), že se někdy zapomenu a vše i v mém věku je nové. Možná je to tím, že se ve mně začíná probouzet opět to schované dítě, které vidí tu poslední možnost, jak si ten zatracený život, dokud to zdraví a okolnosti dovolí, užít. Kdo ví?
Možná mám jen štěstí, že se nějakou takovou otázkou nezabývám nebo ani nechci zabývat a beru život podle toho, že co se má stát, stane se.
Jednoduše: c´est la vie!

Ysop lékařský (Hyssopus officialis)

15. února 2020 v 11:52 | Cihelna |  Jen tak stručně o bylinkách

Kdybyste hledali bylinku, která by patřila do VIP bylinkového klubu, zjistili byste, že ysop má právem členskou kartu, a to nejen pro své léčivé účinky, ale i pro svou modrou eleganci a krásu, která kvete skoro po celé letní období.
Jeho léčivé účinky byly známy už ve starověku, např. v Řecku. Dnes víme, že jeho síla je v jeho listech, na kterých se tvoří plíseň obsahující přírodní antibiotika.
Má vlastní zkušenost s yzopem je skvělá, čaje, odvary při nachlazení anebo víno pro "rentiéry" pro povzbuzení.

Pro pobavení

14. února 2020 v 21:16 | Cihelna |  Z časů 1. republiky

Co to asi je?Úžasný



Pandóřina skříňka

13. února 2020 v 22:26 | Cihelna |  O čemkoliv
netrvalo dlouho a Pandóra splnila příkaz bohů: otevřela skříňku (buď proto, že ji k tomu Epimétheus přiměl, nebo z vlastní zvědavosti); všechny ty bědy, svízele a nemoci se rozletěly do světa. Pandóra víko skříňky rychle zavřela, ale to už v ní na samém dně zůstala jedině naděje.
Odkaz tohoto mýtu přetrvává do dnešních časů, Pandořin pithos nebo Pandořina skříňka zůstává symbolem zhoubného daru a uvolněného zla. (zdroj:wikipedia)

Kolikrát už světem mohutně a hlasitě zaznělo, že soupeření člověk versus příroda, je předem jasná výhra pro přírodu a porážka pro člověka. Smutně a trpce se mi však píše o tom, že lidstvo si pravděpodobně umanulo, že nad přírodou zvítězí, ať to stojí, co to stojí. Jako by nechtělo vědět, že příroda má proti nám jednu zbraň a tou je její nepředvídatelnost a čas. Jako by lidstvo ještě nepřišlo na to, že každé ubližování přírodě, způsobí jen jednu věc a tou je pootvírání Pandóřiny skříňky.
Je smutné a trpké vidět, že díky našemu neomluvitelnému opovrhování přírodou se Pandóřina skříňka otvírá vždy více a více a jednou nás příroda bude mít už tak plné zuby, že víko skříňky se otevře naplno a nebude nic, co by ho vrátilo zpět.
Kdysi jsem se vysmívala filosofii J.J.Rousseaua a jeho návratu k přirozenosti a přírodě. Teď sama vidím, jak se vytrácí naše přirozenost, jak se necháváme strhnout civilizačními pseudo a psycho myšlenkami o našem bytí a osobnosti, jak se záměrně bortí přirozené vztahy.
Chceme-li zavřít, či zamknout tu pomyslnou Pandóřinu skříňku, vraťme se ke své přirozenosti, naslouchejme víc našemu zdravému rozumu a přírodě, protože konzumní způsob života, jež nás každého do určité míry ovlivňuje, z nás dělá jen slepé a poslušné ovce.

Vrabci

8. února 2020 v 20:37 | Cihelna |  Máme rádi zvířata

Musím se trpce usmát nad tím, jak nám život přináší různé náhody, náznaky, které si dáme do souvislostí až časem. Včera jsem přijela domů a jak jsem čekala, až se otevřou vrata, všimla jsem si vrabčáků, jak se slétli na zem, perfektní mimikry….a najednou…frnk a byli pryč.
Že by náznak mého blogového působení? Že je čas také udělat frnk?
Je tu však jeden podstatný rozdíl. Ta partička vrabčáků sice udělala frnk, ale jen ze země do křoví, počkala až odjedu a vrátila se zpět.



Oznámení

8. února 2020 v 12:11 | Cihelna |  Glosy
V posledních dnech se ke mně dostávají zprávy o tom, zda blog.cz bude, nebo nebude dál pracovat. Poučena pracovním životem, že je dobré zálohovat a zálohovat, jsem si asi před rokem nechala zřídit ještě jeden blog na blogspotu.com, sice se mi nezamlouvá tak jako blog.cz, ale zkusím s ním víc pracovat.
O příspěvky některých blogerů z blogu.cz bych nerada přišla, dejte mi vědět, pokud změníte" stáj" , kde vás najdu.
p.s.
Doufám, že ranní informace o desinformaci nebyla jen nejapná nepravda o pravdě.

Fandím Velké Británii….alespoň v něčem

4. února 2020 v 15:07 | Cihelna |  Glosy

Od 1. 2.2020 se Velká Británie stala opět "nezávislým státem". Zbavila se monstra jménem EU.
Zdá se vám věta jako jako "žvást" ? Asi jak pro koho. Koneckonců máme právo svobodně vyjádřit svůj názor, takže "žvanit" si můžu, co chci.
Na počátku byla skvělá myšlenka o skvělé spojené Evropě, na konci paskvil. Na začátku slova o demokracii a svobodě, ale teď? Jak může být něco demokratického, když tam sedí a rozhodují komunisti, možná proto, že je celý EU parlament nalevačku, vždyť jen záchvěv pravičáctví tu vzbudil hysterii. Politici, kteří mají na svědomí celou společenskou situaci v Evropě. Trochu mi to připomíná appeasement v 30.letech 20. století a jen se modlím, aby to nemělo stejné následky.
Navíc se spíš chová jako organizace s mottem: my rozhodujeme, koho přijmeme, my rozhodujeme, koho vyloučíme, ale je nepřípustné, aby ses ty sám rozhodnul! Stává se z ní monstrum, kde jsou si na papíře všichni rovni, ale v reálu jsou si někteří rovnější, zapomíná na hodnoty budované jednotlivými státy po staletí. Podceňuje jejich starosti a obavy.
Netvrdím, že odchod Británie nepřinese nějaké těžkosti, ale jde přeci o jinou věc. Jde právě o ty vznešené ideály, které vykřikuje EU do éteru. Jde o to, že Británie se rozhodla pro odchod z EU, ne spáchat vlastizradu. Její odchod mi totiž připomněl snahy Katalánska o to samé, jen v rámci Španělska. Tenkrát jsem si pokládala otázku, kampak se ztratilo právo na sebeurčení, demokracii a svobodu. Někam asi zapadlo a EU v té době asi přišla o hlas, protože nebyla slyšet. A jaké štěstí má Británie, která je v "trochu" jiné pozici. Také si říkám, že pochybnosti o fungování tohoto "kočkomyšopsa" měla už tenkrát, a proto si nechala svou starou dobrou libru.
Teď možná bude chvíli jako na houpačce, ale to se časem uklidní, něco se vrátí do starých kolejí a něco si musí vyjet koleje nové. Taky doufám, že ukázala dalším státům cestu, jak si zachovat svou identitu, jedinečnost a stavět na nich svou budoucnost bez podléhání vlivu komukoliv.
Velká Britanie, ať se ti daří!!!

Dítě v každém z nás

2. února 2020 v 12:56 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
Přiznám se, že psaní na dané téma je pro mě tak trochu výzva, neboť na některá témata se píše snadno, zlehka a myšlenka či zážitek se vybaví hned, ale někdy….někdy to dá zabrat.¨
Dítě v nás, při pohledu na mé rodiče jsem věděla o čem napsat. Otázka, která se objevila, byla však dost škodolibá. " Nezapomeň, že jednou budeš také v jejich věku, že to s tebou může být ještě horší a že to mohou číst lidé, kterým z toho může být smutno."
A tak jsem běžela a přemýšlela, jak co napsat. Ponořená do hloubi svých myšlenek, jsem tak nějak zapomněla na kořen uprostřed cesty, zakopla jsem a nejen že sebou praštila o zem, ještě jsem si pěkně natloukla. První, co mě napadlo, bylo do p*dele, já snad nevstanu, že by karma, ta potvora?
Znamení že nemám žádný článek psát. Avšak po doběhu,kdy jsem byla na pokraji sil, a moje matka mi přesto musela, ale skutečně musela, vylíčit, co ji provedl otec a po příchodu domů, mi otec volal, aby mi vylíčil svou verzi ( hledaly se totiž klíče od auta), jsem rozhodnutí změnila.
A proto závěrem. Jako děti se narodíme a jako děti umíráme, jen ta tělesná schránka se nám během života mění, "ošoupává". Mění se i naše jednání a myšlení. Jako děti se narodíme a část dítěte v nás zůstává po celý život, jen v době naší dospělosti tak nějak poklidně odpočívá a jen občas se probere a donutí nás k dětinskému činu. Ono připomenutí, že v nás pořád někde je skryté dítě, totiž není na škodu. Protože jak přibývají roky, ono dítě v nás se probouzí a dere se k činům častěji.
Asi bychom my, kteří v našem věku máme rodiče a staráme se o ně nebo jim jakýmkoliv způsobem pomáháme, přičemž jsme z jejich dětinského chování občas "auf, na ručník nebo na cokoli jiného", měli vědět, že i náš čas jednou přijde, a to dítě v nás se může probudit na plné pecky, je důvodem k tomu, abychom měli s našimi milými rodiči svatou trpělivou lásku.