Březen 2020

Svobodu si musíme vypěstovat

21. března 2020 v 9:54 | Cihelna
Ztráta svobody.
Tento svůj názor jsem si chtěla nechat na pozdější dobu tj. až budu vyzrálejší, až ho budu moci přehodnotit, až, až, až…. Ale tak nějak mám potřebu sdělit ho alespoň stručně nyní.
Ztráta svobody…. Otázka už zní. Co si představujete pod slovem svoboda? Jaký má pro vás věcný význam?
Jako většina občanů naší republiky jsem se nechala strhnout euforií tzv. sametové revoluce", tohoto majstrštiku komunistů jak jemně bez následků vlastně uskutečnit to, o co se komunisté s lidskou tváří pokusili v 1968. Nemohu pochopit, proč jsem tenkrát neviděla, nebo nechtěla vidět, že někteří příbuzní, ač postižení režimem, se chovají tak "vlažně". Teď je mi to jasné, ale ukončím tuto myšlenku a vrátím se ke ztrátě svobody.
Svobodu takovou tu morální, tu velká část národa ztratila už před protektorátem, možná existovala šance ji po válce najít, ale to díky rozdělení zájmu vlivu spojenců ještě za války by bylo hodně těžké. Spočítejme si, kolik let se devastovaly naše morální hodnoty. Je zvláštní, že s příchodem listopadu se svoboda skloňovala v každém pádě. Ale jaká? To že můžu beztrestně rozkrádat dál, nadávat všem, ale nikdo nám, vyřvávat slovo respekt, ale nevědět, že násilím se získává akorát tak strach a zlost, mít vládu schopnou ochránit tak akorát sebe + další veřejné rádoby představitele, jmenovat do funkcí neschopné lidi? Ale především jsme dopustily zdevastovat to nejdůležitější … společnost totálně zapomněla vychovávat zdravým rozumem příští generaci. Pod rouškou různých pseudovýchov, přesvědčování o tom, na co máme právo, jsme vynechali jednu podstatnou věc, že máme také povinnosti, a to už od útlého dětství, že nelze jenom brát, ale i dávat. Že rodič je pro život vychovatel a učitel, ne poslušný posluhovač.
Stačí jen se jich zeptat na nějakou ctnost a nectnost (raději ne nerozuměli by), i když oni někteří dospělí, no škoda slov…. a nyní v této chvíli, se můžeme dívat na výsledek: neomalenost, nedisciplovanost, nezodpovědnost, netolerance, neschopnost rozumnou úvahou řešit vypjaté situace atd.
Nechci nic předvídat, ale zdá se, jako by nám příroda a prozřetelnost něco naznačovala….. Jako by mám naznačovala, že se jí nelíbí, že si nevážíme svobody žít.
P.S.
Vy, kteří máte klasické rodiče a dostalo se vám klasické rozumné plnohodnotné výchovy, vás se tento článek netýká, u vás je vše v pořádku.

Oběd milovníků starých krásných věcí (pro TlusŤjocha)

19. března 2020 v 22:42 | Cihelna

Začíná jarní čas, čas všech zahradníků, sedláků… zkrátka všech, kdo mají po kůží rytí se v zemi, její vůni…. To jsem já. A proto vím, že po každé dobře vykonané práci, je nutné se dobře a chutně se najíst. A u dobrého jídla se pobaví jak zahradnice, tak i lidé, kteří ocení až konečný výsledek, např. v podobě zabíjačky.
Já dnes svého druha ve stejném zájmu zvu na kledlíčkovou polévku a pečené koleno se zelnými knedlíky.
Polévka musí být lék, musí mít sílu. Jaké vybereme maso pro vývar je jedno, hlavně musí být kvalitní.
Ráno připravit drobenku, tj.hrubá mouka, vejce. Vytvořit těsto, nastrouhat, nechat proschnout.
Tentokrát jsem vytáhla krůtí maso a největší hrnec, do něj voda, cibule, sůl, maso a vařit. Maso doměkka. Mezitím celer, mrkev, část nastrouhat, část nakrájet. Nasekat i česnek. Vyndat maso, obrat kosti ( i na psíky se dostane).
Teď knedlíčky. Játra nakrouhat, přidat vejce, sůl, pepř, strouhanku, česnek. Ukoulet knedlíčky.
Finále: zelenina a maso se vaří, přidají se knedlíčky, drobenka, petrželka, majoránka, pažitka. Krátce povařit, dochutit solí, pepřem, magim( nemusí se).
Vůně sama osobě každého přesvědčí, co je to za všelék….



Hlavní chod: Pečené koleno na cibuli a česneku + zelné knedlíky.
Nejdříve vykostit koleno ( občas jen nařežu kůži a celé strčím do hrnce když je maso měkké samo se od kosti během vaření nebo pečení uvolní) , ovaříme, namočíme do marinády, tj. nakládací soli( nikdy ji nemám a nevadí to)+ vývar a necháme se 24 hodin ( ale když není čas, nemusí se). Druhý den dáme do pekáčku na dno hodně cibule, n8vrh zase hodně cibule a česnek, podlévat vývarem nebo pivem a péct do měkka.
Jako příloha jsou výborné zelné knedlíky, přitom jejich příprava je jednoduchá. Dáme vařit osolenou vodu. Vedle na cibulce osmahneme slaninu nebo špek. Do mísy dáme, cibulku se slaninou, domácí kysané zelí a hrubou mouku (podle potřeby), uděláme koule a vaříme, tak nějak 15min a vyndáme.
Sice to není pro oko dnešního kuchařského estéta, ale kašlu na to, jsem klasik, mému oku a chuti to lahodí
nejlepší je totiž knedlíky "zamudlat" do sosu a vytvořit "božskou manu".
Pití! Jedině dobře vychlazené pivko!

P.S:
Tak jak je to chutné a voňavé na talíři. Tak ovařování kolena je zasse tak trochu síla. Proto koleno ovařuji v letní kuchyni.

První česká vzájemná...

6. března 2020 v 17:43 | Cihelna |  Z časů 1. republiky
Pokud se chcete psychicky a fyzicky odbourat, doporučuji v rámci své dovolené vyklízet např. dílnu po shánčlivých předcích, kteří byli velmi činorodí, a hlavně, nikdy nic nevyhodili.
Naštěstí jako úlitbu pod nánosem čehokoliv můžete narazit i na zašlou krásu.

Bar mého dědečka

2. března 2020 v 14:42 | Cihelna

Jedním z lidí, kteří nezměnitelně ovlivnili můj život, byl otec mého otce, můj dědeček. Hrdina mého života až do doby, kdy zemřel v požehnaném věku nedožitých devadesáti pěti let. Byl jedním z těch, díky nimž jsem prožívala bezstarostné dětství plné příběhů a zážitků, díky němuž jsem získala morální kredit takový, který mám, a to se vším všudy, s oběma stranami mince.
Když jsem byla úplně malá, měl dědeček svůj pokoj v bývalé kanceláři firmy, byla to rozlehlá místnost se spoustou zajímavých věcí, z nichž vás některé přitahovaly přímo magickou silou, a to proto, že se na ně nesmělo sahat. Což je pro malou zvědavou holku jako magnet. Je zvláštní, že si z této doby dědečkův bar vůbec nevybavuji, až později, ale to už bydlel v domku, který si sám zrekonstruoval. Býval to dům, kde byl z jedné strany byt pro mistra, z druhé chlívek a vysoké dveře do uhelny. Uhelna byla sama osobě také začarovaná, byly v ní další staré dveře do podzemí, kam jsme jako děti nesměly a starý žebřík na půdu. Znáte však děti, vlezou právě tam, kam se nesmí, aby si prožily svá dobrodružství.
A právě tento dům si dědeček někdy v sedmdesáti letech předělal. Dům byl úžasný, plný síly, z které žiju dodnes. A plný věcí, na které se už mohlo sahat Výjimkou byl velký zavřený bar v napůl prosklené knihovně obývacím pokoji. Ta nádhera, když se otevřel! Ty všelijaké různé skleničky! A ta dóza se sladkostmi!
To jsme obdivovaly my děti, než jsme jako starší pochopily, že k obdivu je tam ještě něco jiného. Dědeček byl fajnšmekr, co se jídla a pití týkalo. V té době by jeho bar něco jako skříňka splněných přání pro každého, kdo si dal rád skleničku.
Nutno podotknou, že nám dědeček vždy zdůrazňoval, že vše, co vidíme, jsou v kapkách léky, v lahvích jedy.
Možná proto my v hlavě utkvěl jakamarus, fernet nebo červená becherovka, protože když mě cokoliv bolelo na duši či na těle, dědeček šel, otevřel bar, nalil si štamprdličku, mně na dno druhou a "dali jsme si na zdraví". Naše seance jsem milovala obzvlášť v zimě, protože jsme se usadili do křesel, po pokoji se rozlévalo teplo, dědeček vyprávěl a já se cítila jako v ráji.
P.S.
Pro mou matku bylo v baru vždy připraveno klášterní tajemství…