Duben 2020

Na nádraží

23. dubna 2020 v 23:08 | Cihelna |  Vzpomínky na minulost
Jednou kdysi sedí na nádraží u lavičky chlapec, asi tak pěti- šestiletý. Nesedí tu poprvé. Jeho otec ho několikrát za rok pošle do Havlíčkova Brodu na návštěvu ke strýci. Protože se píše rok 1949, chlapec, sedí a hlídá kufr pomalu stejně těžký, jako je on sám a střeží ho jako oko v hlavě. V kufru je totiž to, o čem psal strýc jeho otci:" Milý švagře, ani nevíš, jak Tobě a Tvé rodině, především mamičce a Márince, děkujeme za jídlo, doba je k nám skutečně nespravedlivá a nikdo z nás neví, co si soudruzi umanou zítra….."
Chlapec sedí a hlídá kufr, se kterým ho před půl hodinou vysadil jeho otec a zmizel v kanceláři výpravčího. A protože odešel zadním vchodem, ani se s chlapcem nerozloučil. Chlapec, spíše hubené postavy, v kabátku, v punčochách, na kterých má krátké kalhoty a rádiovku na hlavě se cítí osaměle, ztraceně.
Na perón se přihasil pár. Usedli a on i ona se začali ládovat jídlem, mlaskali, on krkal ona si olizovala prsty. Chlapec otočil hlavu a zadíval se na ně svýma velkýma hnědýma očima.
Muž a žena se na něho podívali svým tupým povýšeneckým pohledem.
"Koukej, jak čumí, to je určitě žid!"
" Co čumíš, žide?! Dal by sis šunku?" Huronský, trapný smích.
Chlapec si vzpomněl na otce, který mu řekl: "Když uvidíš lidi, co se chovají jako náš kočí a děvečka, budou to komunisti. Řekni jim, že čekáš na soudruha výpravčího." V tu chvíli vyšel z kanceláře výpravčí a proletářský póvl se rychle pakoval. Než výpravčí přišel k chlapci, byli pryč.
" Tak jedem, mladej, za chvíli je to tady," řekl výpravčí, vzal chlapce za ruku a do druhé vzal kufr.
" Tak nasedat a pozdravuj v Havlíčkově Brodě! Rudo, dej mi na kluka pozor!"
Čím je úsměvný příběh? Chlapec i přes své hnědé oči a černé vlasy nebyl Žid, ale z polovivy Čech, ze čtvrtiny Němec a ze čtvrtiny Polák. Jeho otec majitel malé firmy, která soudruha výpravčího během války zachránila před odvedením do Reichu, matka, dcera statkáře. A tamti dva? No v každém případě ostuda národa.
Za pár hodin dojel chlapec i s kufrem do Havlíčkova Brodu. A i když byl duben, obsah kufru obdaroval všechny. Možná i proto, že tenkrát přestože byli příbuzní od sebe dál, jejich srdce byla blíž.

Rozmarýna lékařská(Rosmarinus officinalis)

22. dubna 2020 v 9:48 | Cihelna |  Jen tak stručně o bylinkách

Kdyby chtěl někdo posuzovat mou lásku k bylinkám…. ano…. přiznávám se, jsem polygamní (v osobním životě zase těžce monogamní). Nejsem schopna říci, která z bylin je mou největší láskou, protože každá je prost ú-žas-ná. Ale jak to i v životě bývá, jsou ty, které miluji o něco více. K nim patří jedinečná rozmarýna lékařská (mnoho lidí stejně jaké já říká chybně rozmarýn :) Možná i proto, že dokáže dělat" cavyky" a je to prostě holka, která se nedá utáhnout na niti.
Ona je totiž skvělá, jedinečná, prostě " jedna z bohyň". Je to přírodní antibiotikum a vůbec má příznivý vliv na celkový zdravotní stav, uklidňuje a mírní nervovou vyčerpanost, zlepšuje krevní oběh, posiluje srdce, může pomoci po mozkové příhodě. Přidávám ji snad do všech jídel, do kterých se hodí. Skvělý je olej i jako součást likéru, je úžasná v kosmetice. V létě se chovám jako býložravý masožravec, jdu a napasu se. Ale pozor, rozmarýna ve vyšších dávkách je zakázán pro ty, jež trpí hypertenzí, nebo jsou těhotní.

Myška

21. dubna 2020 v 10:00 | Cihelna |  Máme rádi zvířata
Myška


Myš!!! Šedá myš! Tak ani náhodou. Tohle je regulerní "ginger". A nedokázala jsem ji zabít. Byla uvězněna v dřevěném sudu na kytky, který jsem jako každý rok chtěla namořit. Dívala se na mě a zuby nehty chtěla z toho proklatého sudu uniknout. Každý má dostat šanci. " Tak když ses dokázala dostat dovnitř, nezabiju tě, a ty se dostaň ven, zapomenu, že jsi nepřítel zahradníků!". Za hodinu byl sud prázdný. Jestli pak ví, že se po zahradě potuluje kocour?



Asi jste dostala vše zadarmo?!

20. dubna 2020 v 20:13 | Cihelna |  Zápisky fotbalové matky

Chtěla bych tím článkem zdůraznit, jak je důležitá určitá úroveň v určitých skupinách lidí. Konkrétně myslím politiky. Kdo jiný než politik by totiž kromě velmi dobrého ovládání a vyjadřování se naší krásnou řečí, měl mít promyšleno, co řekne na veřejnosti, aby neklesl na úroveň "chrousta".
Tím, že vláda nařídila nouzový stav a omezila náš život, jak omezila, ukázala daná situace, jak je to vlastně s uživením se některých OSVČ.
Dotklo se mě vyjádření: "Nechám to na fotbalistech a na jejich morálním přístupu, jestli si chtějí přijít říct o pětadvacet tisíc. Myslím si, že by neměli."
Bože, kdo tohle může vypustit z úst!!!. Asi jen ten, kdo vůbec neví, o co jde! A proč se já k tomu mohu vyjádřit! Nejsem fotbalista, nejsem tedy pokřivená husa, která křičí. Já totiž mohu křičet z toho důvodu, že jeden ze synů je fotbalista a byl OSVČ. A proto vím, že kdyby nebyl námi rodiči v začátcích podporován, tak by fotbal nehrál, protože by se neuživil. Ta osoba, která se takto vyjádřila, nemá ani ponětí o tom, kolik je to dřiny za málo peněz, jak dlouhá je to nejistá a pracná cesta za úspěchem a kolik snů a přání se nikdy neuskuteční, že vyvolených je jen pár a ti rozhodně žádat o "25" nebudou právě proto, že se to slučuje s jejich morálkou. Ale jestli pak ví, kolik hráčů i z té nejvyšší soutěže, si nyní našlo práci, aby uživili sebe nebo rodinu.
A na větu: …no tak konečně makaj….lze jen odpovědět:…víte vy vůbec, co je to za námahu a odříkání než se vychová kdokoli, kdo to chce v čemkoli někam dotáhnout, tušíte vůbec, jak malá bývá šance a jak veliká je konkurence.
Veřejně činní lidé by měli přemýšlet o tom, jestli z praktického hlediska dobře znají situaci, nad kterou se chtějí pohoršovat, protože potom se nad nimi právem mohou pohoršovat ti, kteří vědí, jak se věci mají.

Ach, ty děti..

16. dubna 2020 v 10:19 | Cihelna |  Máme rádi zvířata
Mám ráda zvířata, touto větou začínám již po několikáté a asi začínat budu. Ona je totiž takovou mou omluvou pro to, že život s nimi není vždy poklidný a bezproblémový.
Například dnes chci připomenout, že lidové rčení: řvát jako kráva, má své opodstatnění nejen při používání směrem k lidské bytosti, ale především k ptačím opeřencům.
To že řvou "jako kráva" už od čtyř od rána, na to si člověk během života zvykne, ale když si chce udělat "pohodičku" po zasloužené práci a v klidu se za slunného podvečeru usadí se sklenkou dobrého veltlínu na lavičce…….. Zprvu to vypadalo, jako že se dva rvou o jedno místo, ale potom… V hnízdě byli mladí, a jak se rvali o kus žvance a jak málem vlezli rodičům až do břicha!! Děs a běs! Sklapli jen na chvilku, když jsem je objevila, ale jen na chvilku, pak vřískali dál. Prostě hodlali uštvat rodiče.
Jeden by řekl, že to zná i od lidských mláďat.

Nákupní jednopoložkový seznam

10. dubna 2020 v 12:14 | Cihelna |  Na vlně života (články)
Nákupní seznam o jedné položce, z vás může udělat nepříjemného, vzteklého jedince, protože my jsme ti, kdo není schopen podle seznamu nakoupit, a tudíž se jen horko těžko hledá jiný viník, než jsme my sami. Jako příklad uvádím naprosto jednoduchou situaci ze života.
On v neděli navečer: " Dochází žrádlo pro psy, mám ho koupit?" Ona: " Nemusíš, zítra ho koupím, jedu do města." On pondělí navečer: " Ty jsi nekoupila to žrádlo?" Ona ve stejný čas: " Jééé, já zapomněla, ale myslím, že tam ještě něco je. Zíta pro něj dojedu." Úterý, on: " Koukám, že žrádlo není." Ona : "No není, napíšu si upomínku do mobilu, tak jim dneska uvařím rejži." On s klidem: "Ok. Napíšu ti lístek."
Ona podrážděně: " Nevím proč, říkám ti, dám to do mobilu!"
On s klidem: " Ten lístek ti dám na peněženku."
Ona: žádná odpověď, jen úšklebek.
Středa navečer Ona: " Nic neříkej, já vím, já vím, jsem úplně neschopná, ale zítra jedu na kosmetiku, žrádlo koupím!" On neříká nic. Za hodinu Ona nese vařené těstoviny psíkům. Ti se na ni podívají, jako co je, kdo to má jako žrát?! a s tázavým pohledem se podívají na Něho.
"Vy moji ubohý kamarádi,(a psi k němu běží a lísají se) já jsem vám chtěl koupit papání už v pondělí,(vtírá se jim), ale panička….."
"Je úplně na nic!!?" zaječí Ona a odchází.
Čtvrtek, ona jede z kosmetiky, telefon: " Ahoj, koupila jsi to žrádlo pro psy?".
Jí se na tváři objeví výraz, kterým v duchu říká sama sobě : ty vole.... nekoupila!, a mezitím co šlape na brzdu a otáčí auto, říká : Ale vždyť jsem ti, miláčku, říkala, že až pojedu z kosmetiky, tak ho koupím." A usmívá se. "No já že bych ho koupil." Čtvrtek večer, on krmí psy : " No, pojďte, kamarádi, panička se nad vámi ustrnula, dokonce už koupila i papání." A ty čtyřnohé bestie se kolem něj motají a dávají souhlasně najevo, že příště má koupit krmení sám. Pátek tři hodiny ráno, její mobil : Nezapomeň koupit žrádlo pro psy!. Na sto procent je to karma, ta potvora! Příště se holka polepši!

Raketa

7. dubna 2020 v 22:20 | Cihelna |  Z časů 1. republiky
Představuji mého miláčka Sigmunda, poklad, který jsem objevila před třemi roky. Ručkama jsem zatleskala, když jsem zjistila, že je to tzv. kalovka, říkal otec. Je to čerpadlo firmy Sigmund a já ke svému úžasu zjistila, že je to dnešní Sigma.
Prostě opět podle starého ruského přísloví: sto let žij, sto let se uč, a stejně zemřeš jako blbec!

Barva v nás :)

5. dubna 2020 v 20:32 | Cihelna |  O čemkoliv

Přemýšlela jsem, co napsat na toto téma. A dnes mi Mladší řekl: " Podívej, to je krása, to bys mohla namalovat". A ukázal mi fotku záběru, který ho okouzlil pří jeho cyklotréninku.

Ta fotka je skvělá, hraje všemi barvami, které mám v sobě.

Fotbal to je hra? Jen do určité úrovně, pak je to pořádná dřina!

4. dubna 2020 v 10:37 | Cihelna |  Zápisky fotbalové matky

Fotbal… ta úžasná skvělá hra, které každý rozumí, ví, jak by se měla hrát. Co na tom, že dotyčný neumí pořádně kopnout do míče a přeběhnout fotbalové hřiště sem a tam by byl jeho kolaps.
Tak ti všichni by si v mezích svých možností měli vyzkoušet tréninkovou přípravu, aby věděli a hlavně poznali, že s fotbalovým talentem, s tím si hráč vystačí jen do určité kategorie nebo soutěže, pak…. pak už je to jen o vůli, pracovitosti, vytrvalosti a o dalších podobných vlastnostech a nakonec i o tom talentu. Možná díky této zkušenosti by přestali z některých rádoby odborníků na fotbal padat takové nesmysly.
Kondiční předtréninkovou přípravu se občas, a hlavně ve velmi upravené míře, snažím absolvovat teď už jen s jedním synkem. I když to se někomu zdá směšné (hahaha… matka středního věku, to bych chtěl vidět), s úpravami ( vzhledem k tomu, že jsem ta matka středního věku) se to s notnou dávkou sebezapření, vyčerpání a touhou něco si dokázat dá. Výhodou totiž pro mě je, že část kondičního tréninku tvoří běh a JÁ mám naběháno, sice v jiné rychlosti, ale mám!
Problém začíná, když se přidají sprinty a různá další podobná cvičení… no pak … pak to vypadá, že po polních cestách a v lese pobíhají chrt (syn) a ufuněný buldok (já), kterému jde pára snad i z uší.
A tak zatímco já dobíhám k poloviční vytoužené metě, synek si mezitím vybíhá "kopečky", poté se pro mě nepochopitelně čerstvě zeptá: " Tak co, mutti, v pohodě?"
"Jasně," vydechnu, víc nemůžu, musím šetřit s dechem.
" Tak já počkám na konci."
" Jj, jen se prosím občas otoč, jestli běžím nebo ležím." žadoním a závistivě se dívám na jeho krásný rychlý lehkonohý běh, kterým se mi vzdaluje.
"Konečně v cíli," směje se a tleská mi, nejraději bych ho kopla. Já K.O. on O.K. , což vlastně naprosto v pořádku.
Teď mě čeká ještě práce s míčem, synkovy připomínky,typu… že je dobře, že mě nikdo nevidí a podobně.
No co… kdy se mu zase zadaří beztrestně svou matku buzerovat.
Po hodině a půl, se plížím domů, po zbytek dne se budu pohybovat velmi rozvážně, a vidina toho, že se vše bude opakovat zítra znovu a pozítří opět.... Už aby začaly tréninky! Po více než čtrnácti dnech se musím víc a víc přemlouvat, abych vstala, se oblékla a šla se poprat s dlouhou mílí, tou nekonečnou polní cestou vedoucí na kopec,a se svou vůlí.
I když díky této zkušenosti jsem během Vánoc dokonce i zhubla. Při této drezúře se, bohužel pro mě, musí dodržovat tak trochu i životospráva, ale zlepšila jsem si fyzičku, společnost odrostlého mláděte mi je příjemná, tak na co si vlastně stěžuju.
Navíc jsou tyto pro mě galeje jen přínosem, protože za ta léta jsem se naučila pozorovat výchovu fotbalistů a krotit své unáhlené závěry. Vidím dřinu, zápas je jen pozlátko, nejdřív chválím, když je za co, nekritizuji, ale " provádím recenzi",mlčím, když je mrzí nepovedený zápas, nezačnu mluvit, pokud se oni sami se mnou o tom nechtějí bavit,
Ale to nejcennější…jsem s nimi a oni se mnou…. to si užívám, jak mohu, protože nevím jak ještě dlouho….
Své chlapce v jejich přístupu a zodpovědnosti obdivuji. Protože teď je to hlavně o dřině, o jejich lásce k fotbalu, protože teď jsou to bohužel fotbalisté bez fotbalu.
Kéž se to pro ně co nejdříve změní.

"dlouhá míle", někdy nekonečná 4km dlouhá cesta na kopec