Květen 2020

Ředkvičkový salát (jeden z mnoha :)

30. května 2020 v 19:45 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Ředkvičkový salát, to je téma na různé " variace". A když už není přísadou, může být alespoň ozdobou.
Skvělé je, že na přípravu někdy nepotřebujete nic než ředkvičku a jako zálivku pár kapek octu (jaký je, to záleží na tom, jaký má kdo rád), nebo kapek citrónu, které naředíme vodou podle toho, jakou chceme vykouzlit chuť. Salát ,který dělám dost často patří k těm nejjednodušším.
Nepotřebuji nic víc než ředkvičku, cibulku, pažitku, sůl, pepř, někdy trošku cukru, ocet. Ředkvičku, cibulku, pažitku nakrájet, udělat nálev (kyselost podle chuti) a promíchat. Toť vše.

Konec historie?

30. května 2020 v 19:11 | Cihelna |  Úvahy:Tak si běžím a napadá mě...
V pondělí jsem četla zajímavý článek s názvem Konec historie?. Protože je poměrně dlouhý, pokud Vás zaujmou úryvky, tak celý článek najdete v knize, kterou sestavil John S. Bowman s názvem Kronika dějin 20. století na str. 274.
Udivující, náhlé a téměř úplné zhroucení komunismu, a to jak jeho politické, tak i motivační síly v letech 1989- 1991, vedlo nevyhnutelně v bití se v prsa nad "triumfem svobodného světa", tak i ke zpytování svědomí, co to znamená do budoucna. V tomto smyslu byl velmi široce diskutován v roce1989 článek jinak neznámého úředníka amerického ministerstva zahraničí Francise Fukuyamy………Podle názoru Fukuyamy, který byl v roce 1992 zpracován v knize pod názvem Konec historie a poslední člověk, věnovaly lidské bytosti většinu času v dějinách hledání ne příliš moudrého cíle, který je podřazen i nadřazen pojmům jako je konzervatismus nebo komunismus: získat moc nad druhými. Ale od konce americké a Velké francouzské revoluce byla uvolněna nová motivační síla: plné žití, svoboda, a snaha o štěstí v americkém pojetí a svoboda, rovnost a bratrství v pojetí francouzském, a toto síla se zhmotnila v tom, co by mohlo být nazváno "liberálně demokratickými" společenstvími………….
Po zhroucení komunistického světa "se skutečně zdálo, že stačí jen nějaké úklidové operace a svět by se mohl posadit kolem velikého stolu obsluhovaného liberální demokracií, připojit díkůvzdání a potom se pustit do bohaté hostiny. Řada kritiků poukázala na určité národy, které buď nebyly pozvány ,anebo se rozhodly, že se této hostiny lásky nezúčastní.
Článek se dál zajímavě zabývá právě tím, že i v pokročilých liberálně demokraciích bylo ještě mnoho lidí, kteří silně pochybují o směru, kterými jsou jejich společnosti vedeny….
A tak se nabízí otázka, zda není liberálně demokratická idea v dnešní době až příliš zneužitelná? Nebylo by zapotřebí zákonů a pravidel, která i když z části naši svobodu omezí, vlastně ji svou podstatou posilují a chrání, aby tak nedošlo k poslednímu zvonění toho,čeho chce demokratická společnost dosáhnout?

Pocit uvolnění

24. května 2020 v 14:01 | Cihelna |  Na vlně života (články)
Jako každý rok, nástup jara pro mě přináší zrychlení životního tempa. Letos však jako kdyby můj pracovní rytmus zapomněl, že z mírného poklusu se přechází v cval, poté teprve přijde běh a možná na konci bude nějaký ten sprint. Takové zrychlení na pohodu. Letos se můj pohodový poklus změnil hned na sprint nebo spíš rychlý běh se zátěží, takže jsem si připadala jako upocený hovnivál, pachtící se s neustále narůstající prací v podobě poměrně velké koule. Bohužel s tím rozdílem, že ten v přírodě nikam nemusí spěchat.
Moje jarní slovní zásoba obsahuje nejvíce tato slova, zařiď, vyřiď, nařiď, zkontroluj, objednej, dojednej, vyjednej, sjednej, pošlete, zašlete, oprav, připrav, doprav, nezapomeň, připomeň, vzpomeň si, zatelefonuj, zapiš, vypiš, napiš, dopiš, přepiš, nakup, dokup, vykup, prodej, doprodej, dojeď, vyjeď, přijeď, vypěstuj, dopěstuj, vyčkej, počkej, domluv, přemluv, vymluv, domysli, vymysli, usmívej se, i když si myslíš něco o zadnici, nebuď nepříjemná, jen v krajním případě, nezapomeň, že máš rodinu!
Znamená to, že i když si večer sednete nebo svalíte do křesla, stejně se vám v hlavě honí, co jste nestihli a co je nutné druhý den nejdřív udělat. Těšíte se na konec jara, kdy snad přijde volnějších dnů.
"Mami, odvez mě prosím do města, kámoš nemá rodiče doma, přespím u něj."
"Ok, kdy chceš jet, upravím si program."
" Tak kolem šestý."
"To by šlo."
Silnice vede částečně lesem, je nová, rovná, taková ta na kochání se přírodou nebo prostě zrychlit.
Závory, tak to je krása, šest aut před námi. Závory se zvedají, začíná rovinka, proboha, výletní jezdec, první auto jede ani ne "šede" po silnici rovné jako stůl.
"Jeď!" slyším zavelení vedle sebe, na nic nečekám, dávám blinkr a šlapu na plyn. Napojím se na předjíždějící auto před sebou.
"Jeď!" ozve se znovu.
"Nevidím tam!"
"Já jo, šlápni na to, je to v poho, ten před tebou je rychlejší."
Přidávám znovu plyn a na jeden zátah předjíždím zbylá auta.
Vychutnávám si zbytek rovinky. Přijíždím na stopku, zastavím, podívám se na synka.
"Dobrý co, celá záříš!"
"Neskutečný, tolik aut jsem najednou nikdy nepředjela." Usmívám se jako zastydlá puberťačka, srdce mi tluče a mám skvělý pocit uvolnění, jako kdyby všechno ze mě spadlo.
"Otci to asi vyprávět nebudeš?" směje se syn.
"Tak to si piš, že ne, myslím, že by chtěl, abych šla dobrovolně odevzdat papíry. A měl by pravdu, jednala jsem velmi, ale velmi nezodpovědně! Mohlo se stát cokoliv."
"Ale prosím tě, nikdy bych ti neřekl, že máš jet, kdybych si nebyl jist."
"Tak to jsi mě uklidnil, ale ten pocit, ten pocit….." usmívám se. A je mi uvolněně fajn, cítím, jak se mi do těla vlévá síla a energie.

Gott erhalte ( Zachovej nám Hospodine)

9. května 2020 v 13:17 | Cihelna |  Z časů c.a k.
Protože mám ještě chvíli čas, posílám nejen spřízněné duši TlusŤjochovi, něco z dob c.a.k., co je zapsané v rodinné kronice.
Každou neděli jsme chodili na mši. Seřadili jsme se u školy a šli do kostela, kde jsme zpívali. Jakmile začaly hrát varhany, vzali jsme roha a pod kostelem hráli čáru. Nikdo nás nenachytal, protože kostel byl plný. Na jedné straně v lodi stáli mužský a na druhé ženský, my byli tam ,co chlapi a celkem dobře zapakovaní, protože nad námi byly varhany a něž by nás katecheta chytil ,byli bychom pryč. Přesto bylo zvláštní, že i když většina z nás byla vychována ve vlasteneckém duchu, já tedy určitě, jakmile začali hrát " Zachovej nám Hospodine…",vrátili jsme se, protože se nám jednoduše ta písnička líbila. A vůbec jsme nepřemýšleli o tom, že zpíváme rakousko-uherskou hymnu.

Vzpomínka na konec války

9. května 2020 v 9:31 | Cihelna |  Vzpomínky na minulost
S otcem jsme měli možnost srovnat chování jak Rusů tak Američanů.
Na konci války někdy v dubnu, pamatuji si to jako dnes, asi v půl jedné v noci se u nás objevili tři Američani. Jeden nemluvil vůbec, druhý jen anglicky a třetí špatnou češtinou. Že prý jim došel benzín do jeepu. Měl jsem na zahradě zakopaných 20litrů, proto jsem jim mohl deset dát a přál si, aby byli co nejrychleji pryč. Myslel jsem, že mě trefí šlag, když jsem zjistil, že se ve čtyři hodiny ráno vrátili, aby mi dali zpět mých 10 litrů a navíc přidali dva kanystry po 20 litrech. Tenkrát jsem měl při setkání s nimi strach, byla ještě válka, o průšvich na jejím konci jsem nestál, protože kdyby je Němci chytli, raději jsem si nepředstavoval, co by bylo, vzhledem k tomu, že koneckonců mohli by to vzít jako pomoc tak zvanému nepříteli říše, a tak bychom se vystavili nebezpečí života.
Teprve po válce jsem mohl docenit poctivost Američanů, a to tehdy, když nás navštívila vítězná Rudá armáda. Její sedmitýdenní návštěva nás stála 177 tisíc předválečných korun měny 1938. Nehledě na to, že se chovali jako dobyvatelé a mysleli si, že jim všechno patří. Když shrnu své setkání s Rudou armádou, mohu říci, že 4 roky jsem na ně čekal, za 14 dní jsem je poznal a do smrti na ně nezapomenu! Ivan, který žil taky u nás v kuchyni, hodnotil spolubojovníky: "To komunist, to nedobrý člověk."Rusové spálili dva vagony prvotřídního dříví, 50m truhlářského řeziva (borovice)4 roky suché. Rusové neměli nic, tak kradli, ale po válce jsem se přesvědčil, že kam se hrabali na Čechy, to byli svině zlodějský, ty kradli ze zvyku. Ukradli i to, co nepotřebovali.
Bylo ironií osudu, že navzdory všem obavám, kdy jsme si s mamkou říkali, ať přijdeme třeba o všechno, hlavně když přežijeme, co se týká prosperity a zisků, byl jsem na tom lépe, než kdykoli před tím a během války jsem vydělal slušné peníze. To všechno se mi však povedlo proto, že jsem měl kolem sebe tak skvělou rodinu, mého otce a především svou ženu, oba byli daleko odvážnější a silnější než já. Mamka se starala o celou rodinu, naše dvě malé děti a mé rodiče, protože jsem buď někde jezdil, nebo jsem se staral o záležitosti firmy. Vždycky jsem ale věděl, že se na ně mohu spolehnout.
Všechno se dalo vydržet. Důležité bylo, že jsme válku přežili. Naše radost se však velmi rychle zkalila, neboť jak už jsem se dříve zmínil, 1. prosince 1945 mi zemřel otec.
Jako by jeho smrt naznačila konec jedné doby. Firmu jsme spolu budovali a měli velké poválečné plány. Nevěřil jsem známým a přátelům, že nás čeká období stejného strachu o život, a to50. léta. Kdy jsem si znovu a znovu říkal, že všechno se dá vydržet, důležité je, abychom to řádění komunistických sviní přežili.
( úryvek z rodinné kroniky, sepsané mnou a mým dědečkem)

Ředkvička

8. května 2020 v 9:50 | Cihelna |  Jak se jí v cihelně. O jídle vážně nevážně.
Ti, kteří občas "zabloudí do cihelny na jídlo" už vědí, že to není dvakrát pro odpůrce požívání masa. Ale i správný všežravec ví, kdy je Lepší se "napást zeleného" a být tak v souladu s koloběhem přírody. Teď právě začíná ta správná doba na vyvážení stravy maso x zelené. ( ten, kdo mě zná, se musí smát, protože moje realita je jiná, nemám čas, jsem pořádku :luftu" a na vaření časově náročnějších jídel není prostě prostor!) Naštěstí mi zahrada nabízí mnoho možností a jednou z nich je pěstování ředkvičky.
A takový chleba s máslem, s ředkvičkou a pažitkou se sklenkou dobrého pivka není vůbec špatný.